Byla jednou jedna malá a velice přehledná vesnice: měla dva či tři statky a podél silnice byly tu a tam ještě doškové chaloupky domkářů. Movitější rodiny se jmenovaly Boháčkovi a bezmála všichni domkáři se jmenovali Lněničkovi. Jen hostinští se jmenovali jinak. Po Vítězném únoru v roce 1948, jak se tehdy říkalo komunistickému puči, se situace obrátila: Lněničkovi vyhnali Boháčkovy ze statků, založili jednotné zemědělské družstvo a Boháčkovic muže poslali na převýchovu do uranových dolů. Důvod jejich internace byl prostý: našli u nich na statku třeba pytel mouky, který neodevzdali pracujícímu lidu, a byli prohlášeni za šmelináře a nepřátele lidově demokratického zřízení. Paní Boháčkovou v okamžiku, když rekvírovali statek, našli na žebříku: sklízela jablka. Lněničkovi na ni křičeli, ať toho nechá, že ta jablka jí již nepatří, protože byla revoluce a dnes všechno patří pracujícímu lidu.

Lněničkovi se z chudých polorozpadlých doškových domků nastěhovali do Boháčkovic statků a Boháčkovi, kteří se koncem padesátých let postupně vraceli z kriminálů, domky, do kterých byli vyhnáni, opravili, přestavěli a upravili, zatímco jejich statky, které obývali Lněničkovi, pozvolna chátraly. Boháčkovic děti se koncem šedesátých let dostaly na školy a mohly si udělat maturitu. Pak přišel rok 1968, kolektivizace se začala zpochybňovat, Boháčkovic děti zaujaly v družstvu vedoucí funkce, protože na to měly vzdělání. Paní Lněničková přinesla staré paní Boháčkové ošatku jablek s omluvou, že jí je před dvaceti lety nedovolila otrhat, a mladý Lněnička na usmířenou mladému Boháčkovi zaplatil pivo.

Jenže přišel srpen 1968, vstup spřátelených vojsk Varšavské smlouvy na území Československa, jak se muselo říkat okupaci sovětskou armádou, a Boháčkovi byli zbaveni všech funkcí v JZD, protože neprošli prověrkami, v kterých musel každý vedoucí funkcionář před komisí prohlásit, že souhlasí se vstupem vojsk. Kdo tak neučinil, ztratil zaměstnání, nebo alespň funkci. Vedení družstva se opět chopili Lněničkovi, kteří okupaci přivítali a nastěhovali se do opravených domků po Boháčkových, kteří se z vesnice vystěhovali.

Za dalších dvacet let Lněničkovi přivedli JZD ke krachu, Boháčkovic statky zchátraly a zakoupili je Pražáci a přestavěli na letní honosná sídla, takže po roce 1989 nebylo ani co restituovat. Snad jen pozemky, jenže ty byly již taky zastavěné. Boháčkům proto nabídli náhradní, které však nebyly tak lukrativní: nebyly vhodné pro pěstování obilnin, ani na sady, leda na pastviny, ale v té době už nebylo co pást. Na jejich bývalých pozemcích stojí výstavní vily Lněničků, kteří mezitím taky vystudovali, změnili stranickou příslušnost a kochají se výhledem na Medník, v němž zlatokopové už dvacet let marně hledají nacistický poklad. Zášť však z těchto lidí ani míst nikdy nezmizela. Mír se i v této vesnici už bezmála osmdesát let jen předstírá. Protože tato pohádka nemá konec, nezazvoní zvonec.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus