Vyjít ráno z domu není nic příjemného: je mlha a na trávě se lesknou stříbrné jehličky jinovatky. Musím myslet na uprchlíky, jaká je jim zima. Podobně nevlídná nálada vládne i v tom, co čtu (většinou na webu). A to ještě všelijací chytrolíni prorokují, že se podzimní sychravost promění v třeskutý mráz zášti. Aspoň prý že nás moudrá vláda zachránila před neblahými bruselskými kvótami. Šestnáct set lidí, jen si pomyslete! A chrání nás i pan prezident z Hradu a z Pardubického kraje: že prý to není uprchlická vlna, ale snad jakási řízená agrese. No, taky pěkný.

Shodou okolností jsem se tuhle bavila s kamarádem o tom, co kdo z nás kam píše. Moc jsme toho dohromady nedali – je příliš mnoho témat, o kterých se nám nechce psát, protože nás buď nebaví, nebo o nich víme málo anebo naopak hodně, ale máme na ně tak moc negativní názor, že by ho slušný papír neunesl. Rozhovor byl sice nepublikovatelný, ale aspoň jsme se hodně nasmáli a vzájemně potěšili, že máme spřízněnou duši.

Brrr! Radši o něčem přívětivějším. Je to teď v listopadu dvacet let, co se zastřelil jeden náš kamarád. Říkali jsme mu – vlastně nejen „my“, ale všichni mu říkali – Kešot. Nevím, proč to udělal, mám podezření, že se v neblahý okamžik střetly dvě jeho velké náklonnosti – láska k rumu a láska ke zbraním. Když člověk něco vypije, zvlášť když pije sám, občas ho přepadne bezedná beznaděj. A když má po ruce pistoli...

Ale možná to bylo jinak, nevím.

Tak k tomu přívětivějšímu: Kešot měl i jiné záliby. Nejspíš se asi měl stát hospodským v malé příjemné hospůdce, protože strašně rád vařil (hospodská jídla, tedy tehdejší), strašně rád obsluhoval a pak dohlížel, aby zábava neutuchala. Dělal to v každé domácnosti, ke které přilnul (naposledy to, pokud vím, byla domácnost Havlových na Hrádečku), a všichni bývali nadšeni. Nikdo se nemusel bát si Kešota pustit do bytu a půjčit mu klíče, všichni věděli, že je poctivý, i když se někdy nečekaně zpozdil. Popil, no... Navíc měl ty nejlepší vlastnosti dobrého hospodského: ačkoli byl poměrně velký, uměl nenápadně zmizet a pak se zas objevit. Tiše zmizel a v pravou chvíli se vynořil s hrnkem čaje pro toho, kdo se rozkašlal, mávnutím kouzelného proutku vyčaroval na stůl talíř s jednohubkami ve chvíli, kdy si stolovníci ještě ani neuvědomili, že by něco sezobli... A v pravou chvíli, když se rozhovor kdovíproč zadrhl, položil zdánlivě naivní zvídavou otázku.

Nebyl intelektuál, ale byl inteligentní a rád a hodně četl, to už dneska taky není tak úplně běžné. Po listopadu 1989 jsem ho už nevídala – najednou jsme všichni měli práci, až moc práce, a čas přátelských posezení se k naší škodě vytrácel. Kolikpak by dneska Kešotovi asi bylo? Sedmdesát? Nebo víc? Tak nějak...

LN, 6.11.2015