Zdá se, že mým útrapám s bezpečnostními složkami není konec. Po smršti dopravních pokut v minulém měsíci jsem tento týden narazil na problematického policistu - tentokrát na londýnském letišti Heathrow. Služebník Jejího Veličenstva hlídal kus špagátu mezi gate 20 a gate 21. Omylem jsem udělal dva kroky směrem ke gate 20 a chtěl se vrátit ke své gate 21. Za patnáct minut mi letělo letadlo, které stálo dva metry za špagátem. Komisní debil (a to jsem dlouho marně hledal jiný epiteton ornáns) mi vyhrožoval zatčením, pokud se budu snažit špagát podlézt. „Musíte to obejít tamtudy“, znělo jeho nekompromisní stanovisko.

A „tamtudy“ nebylo rozhodně blízko. Znamenalo to běžet do příletové haly, proběhnout imigračním sektorem skrz přepážku pro VIP (teoreticky jsem teď 2x přiletěl do Anglie a jen jednou odletěl), kolem kufrů, výtahem nejdřív do sklepa a pak napodruhé do hlavní haly. Poté zpátky k mezinárodním letům, přes odbavení, kde jsem byl 2x vyhozen na konec několikakilometrové fronty, než se mi povedlo přesvědčit ochranku i rozzuřené cestující. Dvakrát mě prohledali detektory kovů, jednou jsem si musel sundat boty a pásek. Pak přes obří čekací halu a dále pojízdnými chodníky ke gate 21 na druhé straně letiště. To vše za 12 minut v novém letištním rekordu! Budu odteď užívat čestný titul „airport runner“. Poslední metry jsem běžel kolem osudného špagátu u gate 20. Můj policista tam už neseděl. Asi mu skončila šichta. Úspěšně ubránil špagát a šel domů s pocitem dobře vykonané práce. Možná ho povýší za záchranu Británie od podlézavých turistů. Jen doufám, že to nedělají všem pasažérům, kteří mají trochu nadváhu (a to jsem už pár kilo shodil!). Určitě jsem při tom běhu vypotil hektolitr vody a spálil všechen nadbytečný tuk. Moje košile teď vypadá jak mapa Třeboňska a ještě dnes mě bolí stehna, když jdu do schodů. Na druhou stranu, člověk po těchto zkušenostech ke strážcům zákona nějak moc nepřilne.

Po návratu domů jsem posadil rodinku do auta a vyrazili jsme do ZOO. Kdo mohl čekat, že jsou smluvený a budou na mě číhat při každém výletě. Manželka se stavila na skok v lékárně pro náplast. Ale znáte to… Někdy se ten „skok“ trochu protáhne. Musel jsem zastavit v zákazu stání. Náš Honzík sedává vzadu v dětské sedačce a přes stínítka na oknech není vidět. Zato bývá často slyšet. Už jsem na něj vymyslel trik. Ten trik je cédéčko s písničkami typu „Prší prší“. Otevřel jsem přední okýnka a autorádiu přidal „volume up“. Mrňous byl nadšený. Na předním sedadle jsem pro větší zábavu zkusil improvizovaný taneční výstup a některé pasáže jsem předzpívával. Pro velký úspěch jsem musel hitovky – jako „Tancovala žížala“ opakovat i vícekrát. Tedy až do chvíle, kdy se zjevili muži zákona.

„Dobrý den. Vaše doklady pane řidiči. Požil jste něco před jízdou?“

„Ne, kromě kefíru nic!“

„Víte, co je toto za značku?“

„To je zákaz stání, ale já tady stojím asi minutu a hned odjíždím,“ vysvětloval jsem.

„No, my vás už nějakou chvíli pozorujeme. Nevím, kolik je to minut, ale za tu dobu jste zpíval 4x Skákal pes přes oves a 3x Tancovala žížala,“ pravil policista, který si až nyní všimnul, že v autě nejsem sám. „Zdá se vám to jako jedna minuta? Příště si raději ztlumte rádio a moc dlouho tady nestůjte.“

Tak to vidíte. Bdělí strážci zákona byli zase včas na správném místě. Stal jsem se zřejmě podezřelým číslo jedna. Tedy pokud je podlézání špagátu a zpěv prostonárodních písní trestný. Musím sebekriticky uznat, že v mém podání je „Tancovala žížala“ zbraní, před kterou bledne i al-Kájda závistí. Ale policisté vědí, proč to dělají. Pokud se kdysi povedlo husitům porazit nepřátele písní, tak proč bych zrovna já nemohl být zpívajícím sebevražedným atentátníkem. To by byl atentát přesně v duchu národních tradic!