19.4.2024 | Svátek má Rostislav


FEJETON: Podepsat? Nepodepsat?

14.5.2012

S trochou nadsázky by se dalo říci, že Týden Charty 77, který začal v březnu, skončil až tento týden ve středu. Ten den se totiž v pravé poledne konalo v laskavé Knihovně Václava Havla vyhlášení výsledků studentské soutěže, kterou vyhlásili pořadatelé Týdne Charty 77 a internetový portál Moderní dějiny a která byla jakousi doprovodnou akcí zmíněného Týdne.

Studentská soutěž měla jednoduché zadání: zájemci měli napsat a poslat jednostránkový esej na téma "Podepsal(a) bys Chartu 77? Proč ano, proč ne?". Příspěvků přišlo hodně, skoro dvě stovky, po pravdě řečeno mě takový zájem trochu udivil. Nejvíc ze všeho svědčí o tom, že přes všechny stesky to zřejmě s výukou nejnovějších dějin není tak tragické, jak by se mohlo zdát - zjevně se najdou učitelé dějepisu, pro které dějiny naší země nekončí s druhou světovou válkou, jak tomu poměrně dlouho bylo, ale učí své žáky a studenty i o druhé polovině dvacátého století.

A zjevně se najdou studenti, kteří mají ochotu a chuť svádět myšlenkové boje, které dávají znalosti a výuce historie smysl: snaží se vžít do doby, kterou nepoznali, a představit si, jak by se v té či oné tehdejší situaci zachovali. Opět záleží na učitelích: nás ve škole nic takového neučili. Možná jsem měla smůlu na dějepisáře, ale ze školy si dějepis pamatuji jako předmět náramně nudný, v němž se má člověk nabiflovat nesmyslné množství dat, která se ho pranic netýkají.

Ve studentských pracích zaslaných do soutěže bylo biflování pomálu. Ti méně odvážní nebo šikovní připomínali, co Charta byla, a do odhadu vlastního postoje se jim zrovna moc nechtělo, ale většina účastníků se pustila do hlubších vod a skutečně se snažila si představit, jak by se tenkrát před třiceti a víc lety cítili, zda by Charta pro ně byla výzvou, nad jejímž přijetím by se museli zamyslet. Byla. Větší část soutěžících ovšem dospěla k tomu, že by si netroufli riskovat postavení, rodinu a možnou kariéru. Trochu mě to zarazilo a mé kolegy porotce také: byli bychom si představovali, že mladí lidé vyrostlí ve svobodných poměrech jsou vzdornější a radikálnější, zvlášť když vědí, jak všechno "dopadlo".

Pravda ale je, že na rozdíl od dnešních teenagerů znají chartisté i druhou stranu mince: vědí, jak vypadalo prostředí, ve kterém se pohybovali, a jak propastně jinak vypadal "normální" svět. To je asi něco, co těžko může předat dál člověk, který to nezažil - zvenčí je zpětně vidět spíš jen pronásledování a všechno to otravování estébáků.

Musím ale ocenit upřímnost, s níž se soutěžící studenti svěřovali se svými pochybami, se strachem, že by se v temné normalizační době neodvážili udělat to, co až na pár výjimek všichni pokládali za dobré a správné. V některých textech dokonce z pozadí probleskovala jistá lítost, že se narodili příliš pozdě, takže takové výzvě nemohli být vystaveni. Čtení soutěžních prací bylo skutečně zajímavé. A poučné: mohli jsme nakouknout do myšlení mladých lidí, které jsme osobně nepoznali a se kterými bychom se jinak nesetkali.

LN, 11.5.2012