25.4.2024 | Svátek má Marek


FEJETON: Po volbách

4.2.2013

První televizní rozhovor s Milošem Zemanem, zvoleným v historicky první přímé volbě českým prezidentem, skončil. Vypnula jsem televizi. Davídek se významně dobýval do lahvičky podněsterského koňaku, která stála vedle ledničky, a pokukoval, co já na to. "To byla spíš slivovice, Davídku," řekla jsem mu. Chaluha Ocáskovna (nabyla v posledních měsících poněkud povýšeného vzhledu a výrazu ruské matrony, proto Ocáskovna) mňoukla, zatahala mě za kalhoty a položila mi rozhodnou otázky: Co tomu říkáš?

Co tomu mám říkat? Veselá z toho nejsem, nejsem a nikdy jsem nebyla volička Miloše Zemana – ani ne tak kvůli tomu, že je něco jako sociální demokrat, jako spíš kvůli jeho osobním vlastnostem. Samozřejmě mě netěší, že tolika lidem jeho povaha nevadí a poslali ho na Hrad, ale ve volbách to chodí tak, že může vyhrát jen jeden, s tím se nelze než smířit.

Kočky prskly, otráveny mou politickou korektností, na kterou nejsou doma zvyklé, ale utřela jsem je: "Tomu se říká poznaná nutnost, víte? Ale tomu vy nerozumíte, vás zajímá hlavně vaše mistička, pelíšek a čistej záchod." Kočky se na mě podívaly: "Hlavně že ty tomu rozumíš, ty chytrá. Sedíš tady jak zvadlý zelí, místo abys dělala něco rozumnějšího."

Musela jsem uznat, že mají pravdu a vydala jsem se k počítači. Z e-mailu na mě jukla věta: "Není to můj prezident." Můj je. Tedy: je to prezident země, kterou pokládám za svou. Koneckonců můj názor na to, kdo byl lepší ze dvou prezidentských kandidátů sdílí skoro dva a půl milionů mých spoluobčanů: rozhodně je to podstatně větší menšina než před pětadvaceti lety, to je taky něco.

Kočky vyskočily na psací stůl, usadily se u rozložených knih a usilovně předstíraly, že si v nich čtou. Chaluha Ocáskovna, která tíhne spíš k vědečtějším knihám, napjatě zírala do Obnovení pořádku Milana Šimečky, kdežto Davídek očichával Magorův zápisník. Obhlédla jsem všechny knihy, které mám na psacím stole rozložené k hledání citací do knížky o "světech disentu", kterou zrovna překládám, a usoudila jsem, že jsem v náramně dobré společnosti. Na co bych si tedy měla stěžovat? Že se prezidentem stane někdo jiný, než koho bych si přála? Zažila jsem přece už osm prezidentů a nepřála jsem si až na jednu výjimku na Hradě žádného z nich – jsem tedy v situaci, v jaké jsem byla většinu života.

Ty knížky, které mám na stole, vyšly v oficiálních nakladatelstvích, ve kterých dvacet let v Československu vycházet nemohly. To je mi málo? Ano, velké části společnosti pořád straší v hlavě dávné předsudky a občas zaznějí ve veřejném prostoru silou, která mě leká: jako když se dočtu, že by první dáma neměla mluvit německy nebo že na Hradě nesmí sedět "cizák". Odhadla bych, milé kočky, že ty předsudky před pětadvaceti lety strašily ve víc hlavách. "Ale stejně..." namítl Davídek. "Fakt ti nevadí, jak ty volby dopadly?" Vadí, Davídku, vadí, ale můj domov přece není na Klárově v parku, odkud bych obdivně vzhlížela k Hradu. Můj domov je tady, mezi mými živými i mrtvými přáteli, u mé práce.

LN, 1.2.2013