1.

Nezval napsal Pražského chodce, ne, nic podobného nedokáži. Edgar Allan Poe zase napsal povídku Muž davu, ke které se ještě dostanu, sám však umím vzpomenou pouze na Zdendu Hanzlíčka.

2.

Taky v Plzni ho všichni potkáváte. V zimě, v létě, na náměstí, cestou Kopeckými sady (a „už je to tady“)... U muzea, u hlavní pošty, kde okolkuje, u stánku s kuřaty, kde klábosí s hezkou dámou, ale hned zase už si to sype a jde a jde. Svižně, a přece občas jako robot. Potkáváte ho znova a znova. Ano, plzeňský chodec.

Vyhlíží jako zachovalý pětapadesátník, i když je mu víc, a vyjde proti vám třeba zpoza rohu a velmi jaksi zarputile, ale současně i zasmušile. Málokdy úplně veselý, zato když vás spatří... Většinou ale s nepřítomným pohledem (a na Silvestra ještě víc) a jako by nevnímal, ale ve skutečnosti vnímá zatroleně. On svým městem žije.

Praha má taky takové figurky. Jistě je mají i jiná města včetně Varů, dejme tomu. Tady je ústředním on.

Rozhlíží se, i když nenápadně, kráčí, sleduje. Vnímá každou změnu, ba pase po ní. On touží po novém a jako by se změnami obrozoval a Flaubertova slova, že přežít lze jen, když se života neúčastníme, se tady mohou zdát přímým protikladem tohoto věčného poutníka.

Zdenda se účastní z povzdálí všech revolucí i živelných katastrof. S o to větší radostí, oč ony jsou bouřlivější, a musím přiznat, že docela rád mě informuje také o úmrtích a pohřbech, i když se jich přímo nezúčastňuje. Informován je ale lépe než mnohý reportér. Mohl bych ho využívat, avšak nedělám to. Většinou ne.

Zdenda totiž občas přibarvuje a vždy zveličuje. Vstoupí pak do proudu lidu na chodníku a jde dál. Ale poprvé vstoupí obvykle již ráno: tam, před činžákem, kde platí nájem. S důchodem vyjde.

S několika přestávkami na jídlo tráví i jiskřivě zimní den venku. A léto? O tom už vůbec nemluvím. A chodí a chodí a pouze noci pokorně prospí - a snad i šťastně, protože není žádným bájným fantomem a on není ani pařížským Fantomasem. Ani Apollinairem. Ani Nezvalem. Je to svérázný starý chlap s klukovskou duší, a nehovořím opravdu obecně a o vločce, melu skutečně o zcela konkrétním a zemitém člověku a jistě, slušelo by se ve zkratce zachytit v jediné postavičce i vše plzeňským chodcům společné, ale to nedělám, na to nemám. Já jen ukáži výjimku. Radši, protože výjimek si spíš všimnu.

To už tak je. Ale nejen já. A kdo z vás by přehlédl tuto plzeňskou figurku? Už Neruda o podobných psal. A náš hrdina? Na čerstvém větru se nese ulicí ve sportovním duchu i odhodlání se třeba i poprat. Je pružný, to stále, družný, málokdy opilý. A ne, není Poeovým mužem davu, protože vyloženým hloučkům se vyhýbá. Ostražitě.

To jen okolkuje - na pozadí fotografií. Asi jako i bytosti v Bradburyho povídce o nehodách.

3.

Ale on sám není stín. Žije. Víc než Bradbury. A je to i chodící voyeur, i když ne přímo šmírák, abych tak řekl, protože v sobě chová všitou na cestu i kapsu pevných zásad.

A jisté konvence? Ty byste z něj přece jenom taky těžko vytloukli. Mám ho rád... a kdykoli ho potkám, pookřeju, už proto, že se vždycky něco nového dovím. Nebo ani ne nového, ale NEomrněnýma očima spatřeného i svébytnými slovy přihraného. Čut!

A přece ten muž „drbe“ na nároží stále s týmiž lidmi, zatímco „vysocí“ ho míjejí. Obcházejí pana „Nikoho“ a někteří dokonce říkají, že se v zarytosti plzeňského chodce skrývá i nebezpečí prázdnoty.

Jenže v kterém stylu života nakonec takové nebezpečí nehrozí? A on? Si svůj moc nevybíral. A zůstává nám tak i malým stylotvůrcem. Ne však dandym. My nejsme Londýn. A ten Zdenda už je, jaký je, a Plzní jde a Plzeň - jeho celý svět (přijeďte!)

A chůze: Jeho způsob styku. Jednoduchý, "čarový", čarovný, upřímný. Já i on jsme čarodějové! Jen každý jinak. Je to banální? Rozhodněte si sami.

4.

A přece v sobě Zdeněk vždy takhle po ránu nese ještě nenaplněnou samotu.

Ale... Má-li štěstí, zase nás potkává a... Vypovídává se. Ne, on nechodí do kostela, a tak až v těchto chvílích žvanění ožije a doprobudí se. Je jako rybář, kterému zabralo. Jako novomanžel. A zvenčí a po povrchu vypadá trochu jako starý Bohumil Hrabal.

„Pro co jinýho šlape, než aby si i pokecal,“ zasmála se hezká prodavačka grilovaných kuřat, když od ní konečně odpelášil po své obvyklé trase, zatímco já ještě postál... Sněžilo a jindy tohoto svého bývalého kolegu z pošty i doprovázím, aspoň chvíli, ale je i dost vztahovačný a urážlivý, a tak si musím dát pozor. Vždycky. A předem už musím počítat s tím, že po jeho boku a v jeho očích zůstanu už jednou a provždy idiotem. Slepcem a zeleninou a magorem a packalem a nedomrlcem a tintěrou a ťunťou a snobem a pitomečkem a od života odtrženým hovadem a nádivou a pakem v saku i bez saka. Tím vším taky jsem. Ale stojí za to se Zdeňkem pobýt.

5.

I když je tak podezíravý (má své neblahé zkušenosti s lidmi). I když bývá až paranoidní a nic, vůbec nic vámi proneseného hned nespolkne, nýbrž on to přemílá. A až pak vyvodí a vyhodí ústy to své... Rezultát. Je to chodec posedlý i románem pravdy? Ne. Tak cezením pravdy? Možná. A cezením krve? Ne. Ale krví píše do mraků, řekl by Nezval. A bývá mu zima a „všechno je jinak“, vždycky, připomíná nám. Vše vždy jinak dopadne, jak říkává i Neff. A lidi dost lžou. Zdenda na to: "Já zase chodím."

A chodí i na fotbal, naštěstí. Znovu upozorňuji, že je zcela normální. On jen nemá co dělat, anebo si to myslí. Tak brousí. Městem. Bere to po své vyšlapané síti, jenže, víte, byly i jiné časy. Ó jé!

A to ještě Plzeň nekřížil, neboť byl až dost a dost zaměstnán „lopotou“ na poště. Já s ním. Ač nepravidelně, tak jsme spolupracovali - v modrých poštovních vagónech, než nám tuto variantu doručování zrušili. Ale jsem rád, že byla, a že jsem se Zdeňkem u vlakovky pracoval, když už ne i před sto lety s Karáskem ze Lvovic, taky pošťákem.

6.

„Ale do křimické velkopošty už nepůjdu,“ ujistil mě jednou. „Je to vězení.“

A nešel tam. Pod kamery. Měl štěstí, akorát mu to vyšlo. Dostal důchod, a to nikdy nikým nezlomen.

Jenže... Od té doby bloumá. Zabíjí čas. Zatímco tehdy aspoň třídil... Ve vlacích touhy. A míhala se i psaníčka milostná. I ta obyčejná. Taky básník Pavel Řezníček býval pošťák a holedbal se, že to tajně i čte, ale to sem nepatří. My poštovní taje dodržovali.

Zatímco... se naše malá pošta na kolech hnala po kolejích ke konkrétnímu cíli. Ke Klatovům, k Domažlicím, k Chebu, ku Praze... V onom místě jsme pak obvykle den pobyli a často se tam jezdilo v noci a nezapomenu, jak si Zdeněk pobrukovat nad míhajícími se směrovacími čísly. Obálky mizely v dřevěných příhrádkách a on nikdy neztrácel ani úryvky svých věčně kamsi uhánějících myšlenek. A uháněl i vlak. Zdeněk nebyl a není hloupý. Umí myslet i na několik věcí najednou, jako ženy. Což vypadalo asi následovně...

Ticho vagónu. Máte? Jízda. Vedoucí sedí a zapisuje poklidně cenné balíky. My dva zbylí? Stojíme. Zdeněk třídí doporučené dopisy a já... třeba ty nedoporučené. Vše to s naší trojicí uhání. Tu Zdenda do ticha: „Igor Stravinskij.“

A ta dikce! Ta rozkošnická výslovnost. Už to ale znám, a tak mlčím. Nereaguji. Pracuji. Vždyť já musím myslet na ty „směrováky“, jsem blb.

Zdenda ne. I slyšíme: „Sy-ra-ku.sy.“

Jako by sám Hrabal recitoval.

A po chvíli: „Sudetoněmecký landsmanšaft!“ A mlaskne si. Tak to zní! Další minuta ticha. „Jusupov.“ A ticho. „Kníže Jusupov.“ A třídí. Že by právě zahlédl i nějaké psaníčko určené Grigoriji Rasputinovi? Má to ale šťastný život, tenhle Zdenda.

A abych nekřivdil, tak ještě tohle přidám: Jakmile byla práce skončena a myšlenky se usadily, dokázal skutečně chrlit celé nejbáječnější historky. I s pointou. Tedy..., měl-li náladu. Nnebo dokonce svůj den... A netrápil se. Někdy se totiž trápil. Položil hlavu na stůl. Ale když ne. To se pak opravdu stával naším Hrabalem. Mým určitě. A ne, nikdy neměl potřebu psát, ale vyprávěl naprosto nenapodobitelně a nikdy, nikdy v životě jsem se víc nenasmál.

7.

Každý spisovatel (i nepíšící) zdůrazňuje „to své“. Ale detaily vypíchnuté na světlo světa Zdeňkem jsem (v jejich podobně surreálných zřetězení) už nikdy později nezažil.

Jeho magická logika odzbrojovala, mátla, šokovala. Dodnes mě ve vzpomínce uvádí v úžas a pláču, protože to sám nedokáži zopakovat, leda uboze napodobit. Jen vnějšně. Běda. Ne vnitřně, nejsem Čapek. A to byl Zdendův svět. On je géniem. Zůstává tu, i když už moc nevypráví. O to víc chodí - a čím dál více skutečně připomíná starého Hrabala.

Jenže v sobě uvnitř... možná... už občas odumírá... a kdo ví, ale... Bez práce zůstal očividně moc sám.

Moc a moc. A taky téma jeho příběhů jako by se smrsklo. Pouze na ženské? Nevím. Ale docela se v nich vyznal.

8.

Nemohu však tvrdit, že by Plzní pendloval „od jedné ke druhé“, i když bych mu to přál.

To ne. Svět se Zdendovi kutálí jinudy, přestože mnohé... „Mě přece mají rády“, jak říkává. Snad. Chci věřit.

„S ženskými se mi ale začalo dařit až ve čtyřiceti,“ ujistil mě kdysi, když mě ještě považoval za omladinu.

„A předtím?“

„To jsem se trápil.“

„Třeba i ve třiceti?“

„Jo. Takhle v noci jsem dotřídil a hlavu jsem si položil na stůl, s nikým jsem se nebavil, jak mi bylo zle. Stesk, ty vole. Jak já byl nešťastnej. Co se mnou ta láska dělala. A lidi? Ti nerozumí. To víš. Ne-cí-těj!

Tak jen koukali, že se válím. Neodpovídám. Najednou nereaguju. A kde že to lítám? Tim taky o mně začaly kolovat ty klepy. Pomluvy. Už se to se mnou vezlo... Úplnej Hanzlíček! říkali i o jiných."

„Ale ne, lidi tě chválí, Zdeňku. Mají tě rádi.“

„To říkáš ty!“

9.

Pomluvy však jsou i byly i dalším Zdeňkovým chlebem.

Šířil je, to určitě, šíří je i dnes, asi, ale bojoval s nimi neustále. Stáli jsme v noci s vagónem u prvního nástupiště v Plzni a on jen poodešel na kafe..., ale hned už lezl z chladu a zpět: „Tak kdopak mě tu pomlouvá? No, jen se nedělejte! Teď mlčíte!“

Rozmarně se posadil na třídící stůl (už „bylo hotovo“) a začal klátit, anebo jen tak pohupovat nohama. Docela jako kluk. I proto ho někteří stejně staří lidé (ženy i muži) nenáviděli. Nemohli mu zkrátka zapomenout, že si i poměrně stár „dál užívá“, jak se i občas chlubil, zatímco oni sami „úpějí v chomoutu“.

A našli se i tací, s nimiž měl ve vlaku peklo.

A dnes? Už ho nemá.

Potkávám ho ale jenom v ulicích a přečasto se proti mně jeho tvář vyloupne z davu. Znovu a znovu. „To víš, já musím chodit,“ zahaleká. „Ráno se probudím, přemejšlím... a už musím běžet.“ A tak běhá.

Jenže... Sami to znáte. Město... Ne vždy vlije novou krev do žil. I naopak to chodívá.

I Plzeň... Dovede být pěkný upír.

Pít. A tak mi i Zdenda tuhle už připadal poněkud vysátý. Vyřítil se zpoza rohu Veleslavínovy, když jsem vycházel z antikvariátu, a rád se zastavil na kus řeči, tak jako vždycky, a šli jsme spolu svorně, ale už po chvíli se ošíval a rozhlížel se.

„Co je s tebou?“

„Už toho začínám mít nějak dost.“

„A čeho?“

„Chození. Je to pořád stejný. Jdeš - a víš předem, že támhle u parčíku bude zase ta vosoba se stejným ksichtem a že jak tě zblejskne, radši už se rovnou otočí zády. To už jde zase ten obejda, pomyslí si.“

„Nepřeháněj, Zdenucho. Že by ti byla tvá Plzeň najednou malá? Říkals jenom, že máš malej byt!“

Možná má... Ale najednou se mu - zkrátka - tahle klaustrofobie přenesla do celého "božího světa" a prostoru. Plzeňský chodec? Jo, ale neromanticky to viďme.

Života chodec. I uvnitř vlastní hlavy chodec…

Jak tohle skončí?