Tři neděle před Vánocemi k nám přijel nejmladší syn s thajskou manželkou i tchyní. Pochopitelně přivezli i našeho šestnáctiměsíčního vnuka. To dítě bylo tak krásné, že jsem okamžitě pochopil, že rasy se míchat mají a jen tak se zušlechtí. Moje nemocná manželka a jeho babička v jedné osobě se do vnuka okamžitě zamilovala a veškerou svou energii spotřebovávala jen s ním. Takže na práce kolem, včetně vaření, jsem zůstal zoufale sám. Naštěstí obě Thajky byly pracovité i šikovné a nakonec se i bez domlouvání vytvořil systém, kdy jeden den vařily ony a druhý já.

K vnoučeti jsem se dostával prakticky jen tehdy, když vyčerpalo všechny ženské, což pro to dítě nebyl nijak obzvláštní problém. Se synem jsme je pak brali do našeho bazénu, kde se klučina cítil ve vodě jako ryba. Neustále ho jeden z nás musel chytat a držet nad vodou, protože v tom věku dítě přítomnost otce a dědy bere jako naprostou záruku toho, že se mu nemůže nic stát. Teprve když jsem ho legračně potopil a okamžitě zase vyzvedl nad hladinu, vnuk pochopil, že s dědou to není tak jisté, a rozeřval se na celé kolo. Z balkónu, odkud nás pozorovaly, se „důstojně“, leč nelibě, ozvaly obě Thajky a na můj udivený kukuč i moje žena.

„ Prosímtě, hlavně to dítě neutop!“

Bránil jsem se větou expresivní, jakou rád používal expresident Klaus, když chtěl něco zdůraznit, že něco podobného jsem opravdu, ale opravdu neměl vůbec v úmyslu...

Nebylo mi to ovšem nic platné a do bazénu se mnou od té chvíle vnuk směl jen tehdy, když se šel koupat i jeho otec. Což bylo jen dobře, protože ve vodě mi kluk přestal důvěřovat. Sotva jsem ho začal nořit, hned se po mně sápal a lezl mi na ramena, jako kdyby chtěl říci: „Ty troubo, podruhý ti už na to nenaletím!“ Chlácholil jsem ho tichým hlasem a česky, protože jsem měl nařízeno na něj mluvit jenom česky. Tohle se nám vyplatilo s vnučkou, které je dnes dvanáct let. Česky sice neumí, ale výslovnost českých slov ovládá dobře, včetně našeho písmene ř. Takže Thajky na kluka mluvily thajsky, manželka anglicky, já česky a syn střídavě anglicky a thajsky. Jelikož umí i indonésky, z legrace jsem mu navrhl, aby na kluka mluvil i indonésky, že v tom bude mít pěkný galimatyáš. Syn se zamyslel a pak řekl: „Víš, že to vůbec není špatný nápad?“

Já jsem pak česky vnukovi vysvětloval, že jsem ho fakt, ale opravdu fakt nechtěl dostat do takový šlamastiky a že vůbec nechápu, jak se v tom jazykovým babylóně může vyznat...

Že to nemá lehké, mi bylo jasné, protože thajsky jsme ho na jídlo lákali výrokem am am, což se mi dobře pamatovalo z našeho ham ham, i když já nejprve kluka k jídlu vyzýval zdrobnělinou „papu“. „Chceš papu?“ ptal jsem se. Načež se klučina okamžitě hnal na nočník, na který ho učila chodit jeho australská babička. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, že anglicky se děti na nočník zvou zdrobnělinou pupu... Rychle jsem zaměnil papu za ham ham a bylo vystaráno. Jinak hrozilo, že kluka tak zmatu, že po čase nebude vědět, jestli má jít jíst nebo kadit.

Problém s jídlem, lépe řečeno s mým vařením, byl v tom, že Thajky ke všemu vyžadovaly rýži, jinak se necítily syté. Navíc odmítaly jíst hovězí, protože v Thajsku je buddhismus dost pomíchán s indickým hinduismem a krávy se zkrátka nejedí. Tím naprosto zdemolovaly múj jídelníček, z nějž zbyl jen segedínský guláš, vepřová a lečo s vepřovým masem. Párkrát jsem udělal BBQ, tedy pečené maso na roštu, ale když si Thajky místo brambor k tomu vzaly suchou rýži, bylo jasné, že by po mém vaření jen zhubly. A tak jsme na štědrý večer zamluvili thajskou restauraci v Nambucca Heads, což je od nás kousek. A byl to dobrý tah, všem nám chutnalo, ale syn a naše dcera, která na štědrovečerní večeři přišla i s vnučkou, chtěly také tradiční české jídlo. To, co jsem jim vařívával, když byly jako děti. Řízek a bramborový salát! Takže jsme na druhý den měli českou tradici, kterou jsem připravil den před tím.

Bohužel, syn se rozhodl ten den odpoledne odjet, protože to měl do Melbourne 1500 km a chtěl si ještě odpočinout, než bude muset do práce. Což o to, něco snědl a dcera s vnučkou také, ale Thajky si k řízku daly rýži. Bramborový salát ochutnaly kávovou lžičkou, aby mě neurazily.

Den po štědrém večeru už u nás nebyl nikdo. Seděl jsem u stolu s manželkou, patnácti řízky a hrncem bramborového salátu.

„Tak co, dáš si papu?“ zeptala se manželka škádlivě, neb tento český výraz ovládá také.

Dám, odvětil jsem rozšafně, ale jestli to budeme jíst až do Nového roku, tak budu víc dělat pupu než papu.