Nedávno mě požádal pan Štajnfest, zda bych mu nepomohl radou - potřebuje se zbavit starých krámů, které mu doma překážejí, ale je mu líto všechny naházet do kontejneru jako nějaký nepotřebný odpad. Svršky, sice obnošené, ale stále zachovalé, nabídnout někam nebo někomu potřebnému, je v tomhle městě jednoduché, s tím si poradí, ale co s ostatním haraburdím?

V nedělním sychravém odpoledni jsme seděli u inženýra Štajnfesta na podlaze v předsíni. Před námi hromada vyřazených časopisů a značně zastaralých odborných knih, šuplík plný rezervních triod a pentod k dávno zmlklým radiopřijimačům, krabice se zásobou nepoužitých zkumavek a kádinek z chemického skla značky sial, štůsek zapomenutých elpíček s písničkami od Rangers, minisbírka porcelánových picích nádobek s obrázky z Mariánských Lázní, Carlsbadu, Piešťan a kdovíodkud, rozličné suvenýrové hrnečky, panu profesorovi Štajnfestovi kdysi darované vděčnými maturanty, dvě sady lyžařských vosků s dávno prošlou záruční dobou. A fůra dalších drobností v krabičkách, škatulkách a pouzdýrkách...

- Až na tu krabici starých pohlednic bych zahodil všecko,- prohlásil jsem nakonec, - prodat se to nedá a darovat teprve ne.-

- A co byste udělal s tímhle? - přerušil mě pan Štajnfest a podával mi tenisovou raketu značky Artis, jejíž rám byl upnut do dřevěného přípravku ve tvaru lichoběžníka. V každém jeho rohu šarnýrový šroub, s maticí beznadějně zkorodovanou. Přípravek zajišťoval, aby se přes zimu raketa nezkroutila... Na vysvětlenou pan Štajnfest dodal, že je dlouholetým členem městského tenisového klubu. - Kvůli bolesti v kříži jsem přestal tenis hrát před pěti lety, ale na kamarády se chodím dívat, jak hrajou, schůzí se účastním a příspěvky platím pořád, - poznamenal k tomu.

- Tak tu raketu vymontujte z toho upínáku a věnujte ji vašemu klubu jako starožitnost. Ať ji v klubovně pověsí na stěnu nad křeslo předsedy. Dorostenci budou mrkat, s čím se taky mohly získávat mečbóly, - zavtipkoval jsem hloupě.

Pan Štajnfest se zasmál. - Víte, příteli, pro mne - teda chci říct - pro můj život znamenal tenis víc než zábavu. Dokonce soudím, že tenis... je jistý obraz životního stylu. Dokonce bych řekl: model ideálního zůsobu života. Takového života, ve kterém by platila rozumná pravidla, jednoznačná jako lajny, které každému ozřejmí, kdy se stane out. V takovém životě by se získávala otužilost vůči nepřízni osudu, mohlo by se udržovat pevnější zdraví a oprávněné sebevědomí, nikdo by při prohře nevraždil ani sebe ani jiné, člověk by se učil bojovnosti, která neubližuje, předvídavosti, která zachraňuje, a vtipnosti, která baví... Dokonce si myslím, že při tenisové hře si lze osvojovat vlastnosti jako jsou ohleduplnost, velkomyslnost, osobní nadhled a... a znalosti z fyziky.-

Pan Štajnfest dokončil svoji úvahu se zasněným pohledem na svou první tenisovou raketu a dodal, že ta je po jeho tátovi.

Taky trochu tenisu rozumím. Možná, že jsem se při té Štajnfestově úvaze zatvářil drobet pochybovačně. On si toho všiml.

- Představte si, že hrajete na tenisovém turnaji určeném pro všechny členy klubu, - pokračoval pan Štajnfest. -Bývá to takový každoroční klubový svátek. Nejde ani o dolary ani o eura ani o české koruny. Hrajete: stav je na sety dva dva a v pátém setu vedete šest pět. Proti vám stojí o mnoho zkušenější hráč, na klubovém žebříčku je druhý nebo třetí, ale dneska mu nevychází jeho obávané první podání a taky mockrát chyboval u sítě. Stačilo by vám vyhrát tenhle dvanáctý game a dostanete se do druhého kola! To tu ještě nebylo, fandí vám vaši kluboví kamarádi. Je vám osmnáct. Jste unavený, nervozita vám svazuje nohy. Nikdo vám nemůže pomáhat... Jste na své polovině kurtu sám. Tady se nefauluje, nepodvádí, neosočuje. Tady se měří nejen síla paží, ale síla vůle, předvídavosti, zkušenosti. A hele! Soupeřův míček se překulil přes pásku sítě k vám, to se nedá doběhnout, smůla se vrátila, skóre se otáčí... Přece jenom jste prohrál... Nezoufáte, nejste ve skutečnosti poražen, naopak, vaše odolnost proti neúspěchu narostla, soupeři podáte ruku, nikdo se neposmívá, míčky zůstávají žluté a příště budete zase o ždíbek lepší. - Takhle jsem to myslel, - dodal pan Štajnfest.

Podotkl jsem, že něco z toho, o čem mluvil, platí i v jiných sportech.

- V tenisu ale nejvíc, - odpověděl můj tvrdohlavý přítel Štajnfest a já jsem mu slíbil, že až sjedu výtahem ze třináctého patra dolů, pošlu mu esemesku, jestli kontejner před panelákem je prázdný.

© Petr Kersch, Děčín, leden 2013