"To je zajímavé," poznamenal jsem, "když ten soudruh podnikový ředitel byl teda váš bývalý známý spolužák z techniky, se kterým jste dokonce vojákoval ve stejné četě, jak to, že vám do toho telefonu netykal?"

Inženýr Štajnfest pokrčil rameny. "Asi zrovna nebyl u toho aparátu sám. Nezapomínejte, že mobilní telefony nebyly - psal se rok sedmdesát sedm. V té chvíli jsem byl rád, že mě chce zaměstnat aspoň jako mistra ve slévárně. Papaláši z komunistického aparátu uměli takové rebelující kvítko, jakým jsem byl já v těch letech, pěkně prohnat. A to jsem byl na ně jenom drzý - žádný disident, žádný chartista, kdepak."

"Takže jste z podniku, kde jste řadu let pracoval, odešel proti jejich vůli, oni se postarali, abyste nemohl v okrese o jiné kvalifikované zaměstnání ani zavadit - nakonec jste našel jistou ochotu u toho svého spolužáka, který řediteloval velký hutní podnik. Pozval vás na jednání. A jak to bylo dál?"

"Dostavil jsem se přesně. Soudruh ředitel příde hned - sdělila mi přívětivá sekretářka. Byla to docela fešná paní a já jsem si vzpomněl, že Boris byl zamlada hodně na ženský. Nechal na sebe čekat asi půl hodiny. Mě pozdravil čest, soudruhu inženýre, sekretářce říkal kočko. Kočka dostala vyhubováno, že mi nic nenabídla, a nařízeno, aby nás v ředitelově kanceláři nikdo nerušil."

Zeptal jsem se ze zvědavosti, jaké občerstvení kočka donesla.

"Asi donesla kafe," připustil pan Štajnfest, "standardního turka, na dně hrnku zůstávala vrstva lógru, ze kterého jste mohl věštit svou budoucnost. Vím, že Boris, hned jak sekretářka dovřela za sebou dveře, nalil do dvou skleniček nějaký šňaps a připil si se mnou na naše setkání po dlouhé době. Pak začal zeširoka líčit, jak je podnik úspěšný, jak plní plán, jak jsou soudruzi z krajského výboru strany s ním a s jeho podnikem spokojeni, jak výborně pokračuje družba s obdobným podnikem v Sovětském svazu. Nechal jsem ho samozřejmě mluvit, ale když uplynulo čtvrt hodiny a ředitelské chlubení nepřestávalo, skočil jsem mu do řeči a zeptal se, jak to tedy vypadá s tím mým zaměstnáním. Dodal jsem, že jsem třetí týden bez místa a jsem z toho dost nervózní. - Odmlčel se a pak povídá: Julo, tys do práce dojížděl vlakem? - Jo, každý den, dvacet minut, jelo mi to v půlšesté ráno. - A ve vlaku sis četl Svobodný slovo, že jo? - Přikývl jsem. Ano, Svobodné slovo, deník Československé strany socialistické, řádného člena Národní fronty. - Ve fabrice ti nabízeli předplatit si Rudý právo, že jo. - Dovtípil jsem se a připustil: Ano, odmítl jsem předplatit si Rudé právo, tiskový orgán Komunistické strany Československa. - A co ti na to řekli? - Jestli mám něco proti komunistům... - A cos jim odpověděl? - Že zatím ne... - Ředitel se vítězoslavně zatvářil a pravil: zatím, zatím... to je vono, proč soudruzi tobě nedůvěřují, víš? - Chvilku jsme mlčeli. Dopil jsem tu štamprli a znovu se optal, co tedy se mnou bude. - Hele, já vím, že to sou blbosti, - zašeptal podnikový ředitel, - pro začátek já tě přijmu jako na zkušební dobu, rozumíš? Jako technologa za základní plat vosumnáct stovek. Bereš to? -

Poděkoval jsem. Boris přešel za ředitelský stůl a už nahlas povídá: To sem rád, že seš rozumnej. Já sem se taky stal rozumnej. Něco ti, Julo, ukážu. Dostal jsem to vod krajskýho výboru strany ke čtyřicátinám. - Vytáhl ze zásuvky kožené pouzdro, rozepnul ho a vzal do ruky revolver. - Prima kousek, co? - poznamenal samolibě. Namířil do kouta kanceláře, stisknul spoušť. Ozvalo se prázdné cvaknutí. - Mně důvěřujou, rozumíš? - pochválil se, schoval zbraň do stolu a zavolal kočku, aby sehnala kádrováka, že budeme sepisovat smlouvu."

Pan inženýr Štajnfest se znovu odmlčel. Za oknem kavárničky "Nad přístavem" byl chladný podvečer. Ve věži děčínského zámku svítila okna. Ne, dnes už tam není posádková jídelna, tam se teď konají svatby.

© Petr Kersch, Děčín, leden 2013