23.7.2019 | Svátek má Libor


FEJETON: Osoba blízká

6.9.2012

Před čtrnácti dny mi při vybírání poštovní schránky vypadlo pod nohy oznámení o uložení doporučené zásilky. Nález toho papírku mne zneklidnil – poslední dva takové totiž avízovaly úřední dopis, a to ne ledajaký, ale od dopravní policie. Nemyslete si, prosím, že jsem pirátem silnic; řídím sice denně, ovšem můj vůz není žádné žihadlo, prakticky nepředjíždím a naučil jsem se striktně dodržovat stotřicítku na dálnici, devadesátku na ostatních silnicích a padesátku v obci. A sedmdesátku při příjezdu do Prahy po er sedmičce, jistě.

Jenže řidičská rutina, stejně jako každá jiná rutina, má svá úskalí, která číhají zpravidla ve větších městech, kde se stále něco překopává a objíždí, v Praze ponejvíce. Řidič se nemůže spolehnout na své návyky, je rád, stíhá-li sledovat řazení do provizorních pruhů (zvláště v souvislosti s ražením metra pod Evropskou třídou a s nekonečným budováním tunelu Blanka se každá cesta do Prahy stává novou a neopakovatelnou), a je-li navíc zaměstnán nezbytným sledováním zrcátka, správným zipováním na zúžených místech, dáváním přednosti tramvajím, jelikož vozovka je zpravidla svedena na koleje, atd., pak snadno přehlédne značku snižující povolenou rychlost na čtyřicet, neřku-li třicet km/h, která na onom místě dříve nebyla. Nechci vůbec zpochybňovat oprávněnost omezení rychlosti či nějak obhajovat svoji nepozornost, to jen na vysvětlenou.

No a vysvětlení bude požadovat i policie, zjistil jsem ve chvíli, kdy jsem rozlepil onu obálku s červeným pruhem a naplnila se má černá předtucha, že se budu muset vydat objasnit našim pomocníkům a ochráncům přestupek dle zákona č. 361/2000 Sb. o silničním provozu, §125c (1), písmeno f), odstavec 4, jak bylo ve výzvě specifikováno. Fotku z kamery ani bližší komentář, co a kde jsem způsobil, lejstro ovšem neobsahovalo.

"To je špatný znamení," řekl mi kolega, který přišel o řidičák před rokem. "To ti rovnou seberou papíry, proto tam nic nepíšou, aby tě nevyplašili, já vo tom vim svoje," dodal zkušeně a v jeho pohledu se dalo rozpoznat jisté zadostiučinění (dost jsem si ho vloni dobíral).

Tak to je zlý, zpanikařil jsem. O body jsem se donedávna moc nezajímal, setrvávaje v bláhovém přesvědčení, že každá bodová ztráta se za rok vymaže. Ale ouha, zjistil jsem nedávno, když jsem si pořídil na radu manželky výpis, ono to tak vůbec není! Provinilci se vrátí maximálně čtyři ztracené body po roce od posledního přestupku; spáchá-li ovšem řidič dopravní přestupek s bodovou ztrátou dejme tomu každých deset měsíců, oněch dvanácti měsíců bez přestupku, nutných k navrácení bodů, nikdy nedosáhne a krůček po krůčku se přibližuje k nule. Nula rovná se ztrátě řidičáku na rok, i kdyby čert na koze jezdil.

Je to možné, že jsem zrovna já byl takový ignorant? Ale nastíniv svůj problém různým lidem jsem shledal, že stejnou neznalostí se vyznačuje drtivá většina jinak inteligentních a zodpovědných osob; přitom stačí sednout si k internetu a za deset minut má člověk všechny potřebné informace k dispozici. Nejdřív si ovšem musí uvědomit, že je potřebuje.

Nebudu to oddalovat, řekl jsem si, a vyjednal jsem si pohovor na příslušném dopravním oddělení Policie ČR v nejbližším možném termínu, maje už rozmyšleno, kudy budu jezdit do práce na kole, případně jak umluvím ženu, aby mne vozila (v autobuse se mi dělá nevolno); že na ní zůstane rozvážení dětí, jí snad bude jasné i bez nátlaku. Nicméně ještě před návštěvou policie mne napadlo vyhledat si na webu zákon č. 361/2000 Sb. o silničním provozu, jak bylo uvedeno ve výzvě, nedozvím-li se něco více o povaze svého přestupku. A vida, co se dá z paragrafu 125c (1), písmeno f), odstavec 4 vyčíst: fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že v provozu na pozemních komunikacích překročí nejvyšší dovolenou rychlost v obci o méně než 20 km/h nebo mimo obec o méně než 30 km/h. Uf, ulevilo se mi, není nad chladnou hlavu; zbytečně jsem se nechal kolegou vydeptat. Tohle by mělo být pouze za dva body a tisícovku pokuty, stejně jako posledně.

Ovšem i tak jsem se zavázal sobě i ženě, že si preventivně zaplatím školení bezpečné jízdy, abych nějaké ztracené body nabyl zpět a nemusel se děsit blížící se nuly, jelikož vyvarovat se dalšího přestupku je pro mne při najetí dvaceti tisíc kilometrů ročně, zdá se, nemožné. Na příslušné webové stránce jsem zjistil, že z jakéhosi důvodu získala oprávnění tato školení provádět pouze čtyři střediska v Česku, přičemž dvě nejbližší Praze jsou v Mostě a poblíž České Lípy. Vzhledem k tomu, že se každý měsíc nechá "vybodovat" průměrně 400 řidičů, a dá se předpokládat, že mnohem větší počet jich tomu chce předejít absolvováním školení, podivil jsem se úradku zodpovědných míst, která shledala toto pokrytí jako dostatečné. Cena půldenního školení s následným odpočtem tří trestných bodů je 3 890 Kč vč. DPH. No budiž, když jde o papíry, člověk zaplatí rád. Ovšem školení se mohou zúčastnit pouze řidiči, kteří nemají ke dni podání žádosti o účast na školení v registru řidičů zaznamenáno deset a více ztracených bodů (tedy těm nejpotřebnějším je toto dobrodiní odepřeno!), přičemž žádný přestupek nesmí být šestibodový. První volný termín školení je 15.9., není to pozdě? Co naplat, když budu mít štěstí, o další body do té doby nepřijdu – v opačném případě bych neměl nárok ani na ten kurs.

V den návštěvy policie jsem byl mírně optimisticky naladěn – dva body mi seberou, ještě čtyři mi zbudou a tři si koupím v září na školení, takže budu na sedmi. S tím se dá rok přežít, ale do Prahy už radši autem nevjedu. Ještě dopoledne jsem dostával různé rady od zkušenějších delikventů: sveď to na osobu blízkou - tuhle možnost zatím nezrušili (jak asi, když budou mít moji fotku, oponoval jsem), podej námitku, přeobjednávej si termín schůzky do alelujá atd. Fotka není problém, říkali mi přátelé, kteří výmluvu na osobu blízkou považovali za nejlepší východisko, mohl přeci řídit brácha, ten vypadá skoro stejně, nebo si odbarvi vlasy a vezmi brýle, chce to jenom silný nervy, budou na tebe křičet, ale nakonec to uhraješ.

Ne, pevně jsem se rozhodl, že touto cestou se nevydám: mám svou hrdost a taková komedie se mi z duše protiví. Porušil jsem - budu pykat. Tak to má být. Před pátou odpoledne v neklimatizované hale policejní budovy kromě propoceného vrátného nikdo neseděl; zmáčel jsem na automatu příslušný čudlík, odebral papírek s číslem a za okamžik si na elektronické tabuli přečetl, k jakým dveřím se mám vydat. Zaklepal jsem a vstoupil. Policista zhruba mého věku mne vyzval, abych se posadil, a dal mi přečíst asi stránkový text. Přelétl jsem jej očima – jednalo se o poučení o možnosti nevypovídat, řídila-li vozidlo blízká osoba. Ani jsem to nedočetl, tohle můj případ není, to už mám vyřešeno.

"Tak pane řidiči, koukneme se na to," pravil muž v uniformě a našel v síti evidenční číslo mého přestupku, já zatím začal v aktovce na klíně lovit peněženku. "No, podívejte na tu fotku," obrátil ke mně s radostným překvapením v hlase monitor počítače, "vypadá to, že řídila osoba blízká."

"Prosím?" vypadlo ze mě a podíval jsem se na snímek. Za čelním sklem mého auta byly k rozeznání pouze ruce na volantu - moje ruce, pochopitelně -, vše ostatní se ztrácelo v odlesku slunce, do obličeje nebylo vidět vůbec.

"Ano, to... to vypadá skutečně na blízkou osobu," vykoktal jsem.

"Fajn, tak mi to tu podepište," předložil mi rutinně jakýsi papír, který jsem bez hlesnutí podepsal.

"Můžu se jenom zeptat, kolik jsem..., tedy kolik ta osoba blízká jela?" osmělil jsem se.

"Pětačtyřicet jela," řekl policista, "tak jí vzkažte, až tam pojede příště, že je tam je nově třicítka."

"Díky, určitě jí to vzkážu," ubezpečil jsem shovívavého muže zákona, bez meškání vyšel z budovy a hned zatelefonoval osobě mně úplně nejbližší, která se mnou po celou dobu čekání na ortel soucítila, jako bych byl šel na popravu a ne k banálnímu úřednímu pohovoru, a sdělil jsem jí vítězoslavně, že sedadlo za volantem si prozatím ponechám, protože jsem obhájil nejen řidičák, ale i své prořídlé body. A protože prohřešek osoby blízké se nepočítá, nastane zanedlouho chvíle, kdy mi po roce od předchozího přestupku odmáznou čtyři mínusové body a já budu na deseti, no a to je skoro plný počet! Tak tenká je hranice mezi čistým rejstříkem a vybodováním.

Ale navzdory euforii jsem kdesi v hloubi cítil stud člověka, jenž příliš snadno slevil z odhodlání přiznat svou vinu; útěchou mi bylo jen to, že jsem si nedovedl představit nikoho, kdo by se ve stejné situaci zachoval jinak.

A tak, prožívaje ambivalentní pocity, jsem si cestou k autu dal dvě piva a řídit domů musela stejně manželka, která má kupodivu bodů stále dvanáct, přestože do Prahy jezdí denně.



NÁZORY: Jaké léky pro děti vzít na dovolenou?
NÁZORY: Jaké léky pro děti vzít na dovolenou?

Jaké léky s sebou berete na dovolenou pro děti?

Diskuse


M. Procházka
15:15
6.9.2012

P. Válek
12:57
6.9.2012

O. Kadlec
11:19
6.9.2012

F. Matousek
9:33
6.9.2012

Š. Šafránek
20:51
6.9.2012

F. Vítek
7:36
6.9.2012

J. Schwarz
8:39
6.9.2012

F. Vítek
8:56
6.9.2012

počet příspěvků: 9, poslední 6.9.2012 08:51









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.