29.3.2024 | Svátek má Taťána


FEJETON: Oslava voleb

10.6.2019

Možná jsou volby pro mnohé z nás trochu nezáživnou povinností, které se ale nakonec přece jen nevyhneme – a jdeme do volební místnosti. To je tím, že žijeme ve slušné demokratické zemi, kde jsou volby opravdu volbami, vybíráme si při nich z různých možností (neházíme do volení urny jednu „jednotnou“ kandidátku), a kde se volební výsledky nefalšují, jak se v některých zemích děje. Nevím, pokládá-li ještě někdo běžné volby za malý zázrak. Zvykli jsme si.

Proto jsem velice uvítala, když mě pozvali do Varšavy na setkání ke třicátému výročí polských voleb, které proběhly 4. června 1989. Tehdy to totiž byl na naší straně železné opony velký zázrak: Poláci při nich dali jasně najevo, že mají dosavadní komunistické vlády plné zuby. Kandidáti opozice byli zvoleni na všechna místa, na která zvoleni být mohli, kandidáti tehdejší polské vlády prohráli na celé čáře. Dívali jsme se na to tehdy s přáteli s přejícnou závistí: kdyby se tak něco podobného mohlo uskutečnit u nás! Jsem náramně zvědavá, jestli budeme napřesrok první svobodné volby oslavovat, jak to udělali v Polsku.

Na oslavu byly pozvány parlamentní delegace, ale také někdejší disidenti z řady zemí. Bylo poněkud zvláštní poslouchat vystoupení představitele oficiálního Běloruska – a chvíli po něm představitele někdejšího (i dnešního) běloruského disentu: kdyby člověk nevěděl, kdo zrovna mluví, mohli to být lidé z docela různých zemí… Mnozí disidenti také mluvili o pozůstatcích komunismu, o starých strukturách, které přetrvávají ve správě různých zemí. Nu, disidenti vždycky bývali kritičtí lidé – a zůstali jimi. Na můj vkus občas možná až moc, ale jednak poměry v řadě zemí dopodrobna neznám, a i kdyby ti disidenti přeháněli, je lepší být i nadmíru ostražitý než lhostejný.

Horší bylo, že jsem měla pocit, že při hovoru s Poláky musím být opatrná a napřed zjistit, jak se dotyčný partner staví k dnešní polské vládě a opozici. Všimla jsem si totiž, že se ty dva tábory moc dobře nesnášejí, a čas od času vyslechnu dlouhou protivládní tirádu od člověka, od něhož bych ji nečekala. Nic proti tomu, v disentu nám přece šlo o to, aby v budoucnosti každý mohl svobodně volit stranu, kterou chce, a mohl o tom svobodně mluvit. Jen trochu nostalgicky vzpomínám na doby, kdy mohli spolupracovat lidé, kteří by rozhodně stejnou stranu nevolili, kdyby měli na vybranou. Na časy, kdy to byla samozřejmost. Mám pocit, že to v dnešním Polsku (ani Česku) už žádná samozřejmost není. Jako by se ty naše společnosti rozpadly do různých skupin, mimo jiné podle svých volebních preferencí, a jako by ty skupiny mezi sebou přerušily spojení. Ale žijeme přece na jednom světě a měli bychom se domluvit a neznepříjemňovat si navzájem život, říkávám. Většinou bohužel marně.

O to milejší byla vzpomínka na 4. červen 1989, kdy v Polsku tak jasně vyhrála „solidaritní“ strana a komunismus se začal rychle rozpadat.

LN, 7.6.2019