Ve čtvrtek jsem nechal auto v servisu a poprvé v tomto roce vyrazil z práce domů autobusem, což je asi desetiminutová cesta z malého středočeského města do ještě menšího. Docela mě překvapila obměna vozového parku dopravce, protože místo zvenku otřískané a zevnitř ušmudlané Karosy, která byla na této lince dosud neměnnou konstantou, přijel nablýskaný nízkopodlažní autobus s čistým a novotou vonícím interiérem.

Zaplatil jsem třináct korun, usadil se do sedadla a nevěřícně pohlédl na LCD obrazovku, přímo přede mnou visící od stropu. Tak to je tedy bomba, když i na téhle štrece budou babičky moci sledovat Slunce, seno jahody nebo Jáchyme, hoď ho do stroje, kterýžto komfort dosud zažívali pouze cestující dálkových spojů. A to prosím jízdné stouplo od podzimu o pouhou korunu a školáci je mají díky laskavému hejtmanu Rathovi odpuštěno úplně. To jsem ovšem ještě nevěděl, že mi tento lidumil a bývalý kolega z oboru bude dělat společnost po celých následujících nekonečných deset minut jízdy.

Autobus se rozjel a obrazovka nad mou hlavou se rozsvítila, načež se rozzářila nápisem Středočeský kraj. Následovaly dynamicky sestříhané šoty z otevření několika zmodernizovaných oddělení v různých krajských nemocnicích, které měly společné dvě věci. První z nich byla přítomnost hejtmana Ratha a druhá pak oranžová barva, rafinovaně přítomná v každém šotu. Rath byl pokaždé stejný: se starostlivým výrazem laskavého otce předával zdravotníkům tu nové endoskopické centrum, tu jednotku intenzivní péče, tu pár inkubátorů…Divák by měl mít po zhlédnutí šotů jasno – ten to s námi myslí opravdu dobře. Upřímně. Že dává nikoli ze svého, ale z našeho? Že si vybírá podle servility, koho obdaruje a koho ne? Že v kraji existují i jiné než krajské nemocnice (nemluvím o soukromých, ale městských) a že i jejich pacienti a zaměstnanci platí do krajské pokladny daně? Ale jděte, koho to zajímá. Kraj jsem já.

Tedy, nejen já, ale ji moje strana. Až kuriosně působí oranžově vykachlíkovaná stěna nemocničního pokoje za projev přednášejícím hejtmanem. Rath bude zítra exhibovat jinde, ale pacienti budou muset na oranžové kachle civět ještě pár let. Nu což, malá daň za krajskou dotaci. Ani oranžové sedačky v čekárně nejsou zrovna uklidňující, čeká-li vystresovaný nemocný na vyšetření. Barvu si ale ti kluci kolotočářský vybrali dobře. Červená je dávno profláklá, ale oranžová, ta je in. Asociaci mezi oranžovou a našimi milými socialisty má už dnes zažranou pod kůží asi každý. První pestrý odstín v krajině, který zaregistruje z okénka letadla cizinec i našinec, přistávající na Ruzyni, je cihlová barva tašek na střechách středočeských obcí. Pravda, není tak úplně okrová, jako Paroubkova šála, ale i tak, k oranžové má nejblíž. Tak tomu říkám reklama zadarmo. Konkurenci se potenciál nebeské modři bohužel podobným způsobem vytěžit nepodařilo, jejich současné starosti jsou mnohem přízemnější. Navíc modrá není tak kontrastní. Na zviditelnění je to vlastně dost blbá barva. No vážně, koho přehlédnete snáze, ajznboňáka nebo záchranáře?

V pátek ráno jsem jel ze stejného důvodu opět sockou, pro změnu opačným směrem, tedy z domova do práce. Vypadá to, že pohrdavé označení veřejné dopravy jako socky začíná mít ve středních Čechách i druhý význam. Když jsem zahlédl přijíždět starou dobrou omlácenou Karosu, ulevilo se mi. Takže zaplaťpámbů, promítání Ratha dnes nebude a já budu moci místo rozčilování ještě deset minut klimbat.

V práci jsem hned po příchodu dal k lepšímu svůj včerejší videozážitek, a protože jsme lékaři, kromě propagandistické masáže jsme řešili i faktické nesmysly a lži, které ony reportáže z nejmenovaných špitálů obsahovaly. Od kolegy jsem se dozvěděl další perličku, totiž že nedaleká krajská nemocnice nechala do čekáren přimontovat plazmové obrazovky, na kterých tytéž rathovské šoty běží pořád dokola a pod pohrůžkou sankcí je personál nesmí vypnout.

Je odpoledne, volám automechanikovi. Lak zasychá pomalu, je zima, auto bude až zítra. Nu což, jdu na autobus. Stejně jako včera přijíždí ten nový nízkopodlažní s videoprojekcí. Sedám si až dozadu, cestou se dívám z okna na zelenající se pole a potichu si broukám starou trempskou odrhovačku: Už z rodnýho ranče vidím jen komín a stáj, už z rodnýho ranče vidím jen komín a stáj, rychlík v barvě pomeranče, už mě veze, tak good bye…