24.9.2018 | Svátek má Jaromír


FEJETON: Opožděná zásilka

14.5.2018

Tak hezky jsem si to minulý týden naplánovala! Těšila jsem se na filmový festival do Českého Těšína – Cieszyna, chystala jsem se zkouknout filmů, kolik stihnu, a pak, na závěr, ve čtvrtek ráno před odjezdem napsat pro čtenáře Lidových novin, které se mi nejvíc líbily a proč.

Taky jsem to splnila – tedy to, co z toho záleželo na mně. Těšína jsem si užila – dokonce se mi povedlo něco, co jsem v předchozích letech dokázala uhlídat. Když mi ve středu večer v hospodě servírka řekla, že mám zaplatit „dvě stě“, prohrábla jsem peněženku a zjistila, že mám jen sto zlotých. Začala jsem lovit kartu, ale servírka se zasmála a upozornila mne, že jsem na české straně města a že by mě to posezení přišlo draho. Místo abych se zastyděla za svou zmatenost, zaradovala jsem se, že mi v mysli oba Těšíny splynuly v jeden a hraniční most pro mě přestal znamenat hranici. Možná se to stalo ten večer, kdy jsem se přes řeku Olši-Olzu z české strany jako v letním kině dívala na polskou stranu na český film Pelíšky…

Ale k filmům. Kdybych měla nějaký vliv na Českou televizi, rozhodně bych jí doporučila, aby koupila, otitulkovala a odvysílala krásný dokument Poslední klezmer, z něhož jsem na pár dní upadla do vytržení. Jednak mám klezmer ráda, ale hlavně tam byly nové písničky o nostalgii za starým Kazimierzem, krakovskou židovskou čtvrtí, která dnes už pochopitelně židovská není. Hlavně ta písnička o Moritzovi, kde se v refrénu opakovalo sousloví „Memento Moritz“… Věřím, že by se diváků, které by nadchl jako mne, našlo víc. Anebo film (taky polský) Zgoda o polském koncentračním táboře pro Němce na konci války: hezky názorně je v něm ukázáno, jak člověka okolní kruté násilí tlačí po šikmé ploše dolů, až z něj dělá taky zločince. Zajímavých filmů jsem viděla hodně, řekla bych, co se do mne vešlo, ale všechno jsem samozřejmě stihnout nemohla, čtyři kina promítají od rána do večera, člověk si musí vybrat. Při výběru jsem oželela spíš filmy české – ne proto, že bych si myslela, že jsou horší, ale protože se dají vidět v Praze. Není to sice úplně ono, festivalová atmosféra je povznášející, ale když se v kině zhasne, může si člověk představovat, že je úplně jinde: dokonce si to vlastně představovat má.

Když jsem ovšem ve čtvrtek ráno sešla do kavárny s tabletem (v pokoji nebyl stůl a já jsem zvyklá psát na stole, a ne na klíně), oznámil mi tablet, že tam není internetová síť. Samozřejmě to byl nesmysl, chyba byla v mém počítači – ale naivně jsem si řekla, že si text prostě napíšu a pošlu z vlaku. Chyba lávky! Tablet, který několik dní v pokoji běžně fungoval, začal trucovat: že prý mám zaplatit předplatné, jinak se se mnou nebaví. Dopálilo mě to: jednak předplatné zaplacené mám – a i kdybych neměla, stejně bych zaplatit nemohla, když jsem se nemohla připojit ani napsat jediné písmenko. Nezbylo mi než zavolat do redakce Lidovek, že z fejetonu tentokrát nic nebude…

LN, 11.5.2018



Mýty a fakta o nočním pomočování dětí
Mýty a fakta o nočním pomočování dětí

Podle odhadů trpí nočním pomočováním neboli enurézou asi pětina dětí ve věku 5 let, obtíže se však nevyhýbají ani starším jedincům. Rodiče často spoléhají na to, že „z toho dítě vyroste“, v horším případě děti trestají. Noční pomočování přitom může velmi negativně ovlivnit sebeúctu a duševní pohodu dítěte.

Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.