Tři hodiny ráno, probudím se. Spát dál to nejde. Vstanu. Uvařím si kafe. Zapnu počítač. Věc se chvíli rozehřívá, najednou se ozve praskavý zvuk, obrazovka zhasne. Cítím také závan kouře. Ať činím co činím, obrazovka už se nerozsvítí.

Ráno volám našemu opraváři. Přijel v poledne, zkoušel to a ono, nakonec si počítač odvezl sebou. Že prý je to možná tohle, ale taky třeba tamhleto. Či snad i něco jiného. Zavolal mi druhý den ráno, to jest dneska, že ještě zavolá kolem poledne. V poledne nezavolal. Nezavolal ani odpoledne. Teď už je večer, ještě pořád nezavolal. Vypadá to na to, že to skoro určitě bude něco jiného.

Takže je pátek večer. To znamená, že zítra bude sobota. Snad v sobotu opravář pracuje, aspoň doufám. Moc rád bych tu věc měl zase doma.

Hádáte, jak tohle tedy píši? Naštěstí ne na nějaké staré remingtonce, i když se tak skoro cítím. Mám záložní počítač. Věkovitý. Aspoň čtyři roky už mu budou, přesně si nepamatuji. Ten, který mě v brzkých ranních hodinách takhle zradil, je už starý skoro třináct měsíců! Téměř celý měsíc už uplynul od vypršení záruční doby! Věci v dnešní době, zejména to všechno kolem počítačů a elektroniky vůbec, mají v sobě cosi těžko popsatelného, anglicky se tomu říká "built-in obsolescence". Česky by se snad řeklo, mají v sobě předem zabudovanou zastaralost.

Na to si ale člověk zvykne. Má ji v sobě ostatně také...

Autorovy osobní stránky: www.voyenkoreis.com