25.4.2024 | Svátek má Marek


FEJETON: O počasí

15.6.2016

Tomuhle se nevyhnete. Ať posloucháte, co posloucháte, nejméně každou celou hodinu uslyšíte jakousi věštbu, jak asi v dohledných hodinách či dokonce dnech bude. Ovšem celá ta časová plocha věštby, a to se týká zejména televize, není vůbec věnována tomu, jak bude. Dozvíte se především, jak bylo. Who cares, jak říkají Anglosasové, koho to zajímá, jak bylo. Závěr věštby, kde bychom se měli konečně dozvědět, jak doopravdy bude, je prošpikována obyčejnému člověku zcela nesrozumitelnými čarami a obrázky nějakých front, nejčastěji okluzních. Zajímavé slovo. Vždycky jsem si představoval, že vzniklo od slova klouzati, ale jaký to má celé význam, když nevím, co si mám vzít zítra na sebe, jsem nikdy nepochopil. A celé to finále, kdy se máte dozvědět, jestli si máte vzít zítra do ulic deštník anebo ne, se nakonec podobá prognózám, které vydávala ve starém Řecku už Delfská věštírna. Zcela alibisticky obsahuje všechny myslitelné varianty.

Někde jsem zaslechl, že náš Hydrometeorologický ústav obdržel už před několika lety nějaký nový, a jistěže dosti drahý superpočítač, který by měl meteorologům jejich počínání nějak usnadnit. Ale zároveň jsem si všiml, že na charakteru a struktuře toho, čemu oni říkají předpověď počasí, se vůbec nic nezměnilo. Jen na televizní obrazovce mají nové hezké tříbarevné obrázky, které vypadají skoro jako ze satelitů, do kterých jsou udělané různé bílé a vlnité čáry, které se na stisknutí ovladače obrazového počasníka odněkud někam pohybují. Jaká úleva. Občas se tam objeví i obrys mapy Československa, ovšem ochuzený o Slovensko, jako by Slováci neměli také nárok na nějaké počasí. To je ale omyl, Slováci své počasí mají. Zkuste si pustit nějaký slovenský televizní kanál a uvidíte, že mají. A navíc úplně jiné, než my. Jak mohla proboha taková předpověď fungovat, když bylo ještě Československo celé?

V Praze je mi to celkem jasné. Bydlím totiž na Lhotce a od nás, jen coby kamenem dohodil, stojí ve vedlejších Komořanech jejich slavná, vysoká a nahoře celá prosklená meteorologická věž. Z ní je na jednu stranu vidět na kopec Cukrák, a tím pádem skoro až do Brd, a na druhé straně vidí osádka věže pohodlně nejen horu Říp, Milešovku a kdoví co ještě, a když je jasno a není smog, tak zahlédne i obrysy Krkonoš. Takže než tu svou předpověď vydají, tak počítač nepočítač, určitě otevřou všechna svá okna dokořán a pro jistotu se podívají. Ani nemusejí chovat tu pověstnou žabičku ve sklenici od okurek či dědečka revmatika, který to obyčejně uhodne s devadesátiprocentní pravděpodobností.

Asi vám vrtá hlavou, proč mě toto téma zrovna dnes zaujalo. Všiml jsem si totiž jedné revoluční změny, která nastala ve více méně zaběhnuté stylizaci prognóz této po fotbalu nejsledovanější národní instituce. Někdo chytrý v jejich týmu vynalezl slovo „ojediněle“. Vynález vskutku geniální. Již čtrnáct dní poslouchám, že bude jasno nebo polojasno (to je v jejich hantýrce prakticky sluníčko s nějakými zanedbatelnými mráčky), ale ojediněle budou zároveň i bouřky a průtrže mračen, ojediněle i s kroupami a ojediněle mohou nastat i přívalové deště, které vám obyčejně zatopí celý sklep.

Skvělé. Teprve na stará kolena chápu, že jsem se měl stát meteorologem. Jenže nestal. A tak teď sedím na chalupě někde pod Krkonošemi a po vyslechnutí předpovědi počasí se klepu hrůzou z krup o velikosti golfových míčků, pečlivě pozoruju všechny bouřkové mraky, které vždycky před chalupou uhnou a plavou někam jinam, a očima při tom mžourám rovnou do sluníčka. Zaplať pámbu za naše Delfy. Právě mi došlo, že to sluníčko v Podkrkonoší je vlastně taky ojedinělé.