Na neužitečnost konverzačních příruček poukázal již klasik Jerome Klapka Jerome (mimochodem překvapilo mě, že prostřední jméno tohoto anglického klasika je opravdu českého původu), který své Tři muže nechal vstoupit s konverzační příručkou do obchodu s klobouky a otázati se přesně dle návodu v malinkém obchodu přeplněném pokrývkami hlavy: „Máte zde nějaké klobouky?“ Prodavač klobouků nebyl milý.

Koho by snad nepřesvědčil klasik, toho mohl přesvědčit Jiří Císler, jenž v jedné scénce zval Ivu Janžurovou dle konverzační příručky: „Půjdete se mnou do kina, do parku, do lesa, k tetičce, do vinárny, na pohřeb.“ A Iva odpovídala též v jedné větě: „ Ne díky, jistě, v žádném případě, s nesmírnou radostí, nikdy v životě, již se těším.“

Ani toto mě nevarovalo a já svou příručku anglické konverzace nevyhodila. Přišla mi užitečná, neb obsahovala i větu, kterou jste se mohli u kadeřnice bránit před uvařením v sušáku. Po každé návštěvě své české kadeřnice jsem se utvrzovala v tom, že tuto větu jest nutné znát v co největším počtu jazyků.

Až jednou, tak v roce 1993, jsem seděla ve vlaku a po přečtení jsem odložila český časopis Po chvilce se pán v kupé zeptal německy, zda jedu daleko. Dle příručky jsem mu nahlásila, že neumím německy, čímž jsem ovšem prozradila základní znalost angličtiny.

Zpočátku se příručka celkem osvědčila, neb zdvořilostními frázemi o cestování byla prošpikována. Pán – říkejme mu v parafrázi na Agathu Christie „pán v tmavém obleku“ -jezdil do Prahy často služebně a rád. Postupně jsem se do konverzace zapojovala jen stručněji – ono přece jen víc zážitků přináší na služební cesty jezdit, než služební cesty vyúčtovávat. Má historka o tom, jak se jednání naší firmy nečekaně protáhlo do nočních hodin a všichni se pak sešli na pokoji u Jany, vypili vše, co našli v minibaru a Jana to pak musela u mě v pokladně zaplatit, je tak nudná, že bych si ji netroufla kdekoliv uplatnit. A tak jsem po čtvrthodině jen pohodlně používala stručné souhlasné či nesouhlasné fráze.

Pak přišel okamžik, kdy mi paměť neposkytla žádnou vhodnou frázi. Po návratu domů jsem příručku prolistovala, ale opravdu, nic vhodného tam pro tuto situaci nebylo. Totiž můj spolucestující se při návštěvách v Čechách seznámil s mladou českou dámou, milou a hezkou, ale byl v rozpacích nad faktem, když bere jako samozřejmost, že on bude vše platit. Na rozdíl od jeho souběžné německé přítelkyně, které platí jen večeře a dárky k narozeninám. Ale ta je zase o deset let starší než Češka a ne tak hezká.

Po chvíli se mě pán v tmavém obleku zeptal, zda se chci podívat na fotografie. Nu, ženská zvědavost, ovšemže jsem chtěla. Čekala jsem nějaké supermodelky, ale obě dámy byly spíš příjemně hezké.

Pak prohlížení fotek pokračovalo. „Můj dům,“ řekl a ve mně zatrnulo, neb v Čechách právě bujelo podnikatelské baroko, kdy se stavěly domky o velikosti 2 +1 bez sklepa, ale se spoustou balustrád a věžiček. Naštěstí dům byl nadčasová nenápadná klasika s příjemným podílem dřeva v interiéru i exteriéru, velký, ale přesto vlastně zcela nenápadně obyčejný. No, na takový dům se lépe vybaví příslušné fráze než na pocukrovaný miniaturní Neuschwanstein. Pán vytáhl další fotku, opět dům zvenčí, před ním usmívající se pán v tmavém obleku, vedle něj další hřmotnější pán v tmavém obleku též se usmívající. Můj společník mi ukazoval tuto fotku déle než předešlou. No a co? Dům už jsem mu pochválila, nebudu jej chválit dvakrát. Mlčení chvíli viselo v železničním kupé. Pak pán vysvětlil: „Helmut Kohl.“