24.10.2017 | Svátek má Nina


FEJETON: O čtyřech typech lidí u koše

26.8.2016

Čistě teoreticky by se ulice nemusely v ideálním případě takřka uklízet. Lze si přece představit spořádané občany. Podobně to bohužel nechodí a máme základní čtyři typy chodců.

1. Typ absolutně vyrovnaný

Existuje osoba (osobně však pochybuji, že se kdy vyskytla), která by obdobný stav zažívala aspoň po devadesát procent času své chůze městem. Onu náladu si ovšem představit umím a jistěže jsem do ní taky už upadl. Například jednou ve třiceti, když jsem se opětovaně zamiloval a svět se stal lepším, i když nějaký ten odpad se přesto našel. Třeba cestou z mé práce v podobě auťáku přeplněného jakýmsi harampádím. Vůz stál hned u chodníku, rezivěl, psal se rok 1994 a jelikož v mém osobním životě bylo vše OK, pojednou se mě zmocnil pocit, že snad už ruší jen ten vrak. Takže jsem tenkrát skutečně vyhledal v telefonním seznamu (ještě existovaly) číslo kterési instituce a upozornil na „podezřelý odpad“ v podobě kraksny. Abych ale řekl pravdu celou, jak si teprve uvědomuji, prostě jsem informoval policii.

Udělal by cokoli podobného Angličan? Silně o tom pochybuji. Ale jsem Čech, i když anglofilní, a svět mi tenkrát připadal krásný, protože jsem byl šťastný, takže jsem i papírky umísťoval do odpadkových košů s mistrovstvím basketbalisty. Policie si sice možná myslila, že jsem blázen, nicméně odpověděli, že se tedy na auto podívají. Co se dělo dál, už jsem však zapomněl, protože jsem hned na podzim dostal (právě) košem.

2. Typ úzkostný

Takový bývá kupříkladu objektem mobbingu na pracovišti, který se vrací po šichtě domů a je natolik traumatizován, že i ve městě zdraví koktavě zcela cizí lidi a úzkostlivě hází obaly od svačin do truhlíků k tomu určených. Anebo má onen typ člověka jen ostrou manželku a doma nesmí plivat na koberec, což si nosí i na veřejnost. Budete se divit, ale zvlášť v dnešních Čechách je takových uťáplíků dost, ale nevidím důvod, proč jimi pohrdat. Ani já nepřecházím na červenou, jelikož se zdravě bojím, že mě jinak smete kamion.

3. Typ racionálně absolutního egocentrika

Tento druh se někdy může i bát, ale zrovna tak může jít o človíčka takříkajíc za vodou, který ví, že už patrně nebude muset do konce života hnout prstem. Jistě to není Andrej Babiš, ale jako bych jej viděl. V ruce mu zůstala účtenka na čtyři koruny za řezátko, kterou samo sebou na nic nepotřebuje, i sežmoulá ji, načež se nenápadně rozhlédne. Pozoruje mě někdo? Není tomu tak. I velice nenápadně kuličku upustí, ale musíte se v jeho kůži předtím zastavit, takže papírek padá neviditelně těsně podél vašeho těla, což ani náhodný svědek v okně nedaleké radnice nikdy nezbystří. A pak? Do budovy městského úřadu vstupujeme hrdě, však jsme tu v práci. Ale to si dělám samozřejmě legraci, anžto absolutní egocentrik by se jen těžko mohl stát radním či politikem, že. Byť, jako víme, bylo a jistě i dál je mnoho výjimek včetně Hitlera. Ale co je na těchto lidech daleko nejhorší? To, že se týmž odborným stylem se zbavují i žvýkaček, přičemž šance na jejich přistižení je nulová.

4. Typ vzteklý

Charakteristikou, která odlišuje tento typ od racionálního egocentrika, je to, že se nebojí, ba právě naopak: má za to, že by se měli všichni bát jeho. Historik Paul Johnson ve vynikající knížce Bleskové portréty 20. století (první z dvou českých vydání překladu Petry Diestlerové je z roku 2011) vzpomíná také na úspěšného československého rodáka Ludvíka Hocha (1923-1991), známějšího pak coby Robert Maxwell, a líčí dotyčného tiskového magnáta takto: „Byl vysoký – měřil skoro metr devadesát – a rozložitý. Měl velkou hlavu i obrovský obličej; všechny jeho ostatní rysy měly ale běžné měřítko. Jeho oči se černě leskly, tmavé vlasy si uhlazoval brilantinou, promlouval hlubokým hlasem a dovedl být velmi hlučný. Měl ve zvyku při chůzi odhazovat všechno, co už nepotřeboval – kapesníček, noviny, dopis, obálku, celofán – na zem, aby to sebral někdo jiný.“

Základní odlišnost maxwellovského chodce od předchozího typu přitom tkví v tom, že mu nejenže nevadí, když ho uzříme vyplivnout žvýkačku na chodník, ale ještě na ni šlápne a zatočí se. Rochní se přitom v nádherném pocitu, že jej pozoruje veškeré pokorné osazenstvo nástupního ostrůvku, jež touží seřvat. Podobní lidé navíc záměrně kouří právě tam, kde je to zakázáno, a vůbec nejraději u benzínové pumpy. Telefonují rovněž v rychlosti dvě stě kilometrů skrz mobil přitištěný na ucho a vůbec se chovají arogantně. „Ale narazí,“ oponujete mi? Jistě! Narazí. Jenže chce-li toužebně někdo seřvat, tak prostě musíte nejprve narazit; a jelikož prvý ze čtyř vyjmenovaných typů v podstatě dodnes žije jen ve fiktivním státě ideálního komunismu, nemohu než konstatovat, že poslední případ je vlastně ještě nejlepší! Je to děsivé, ale ano. – A ženy to ví.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.