29.3.2024 | Svátek má Taťána


FEJETON: O cestování a lidské paměti

10.2.2017

Řešil jsem před pár dny s jedním kolegou cestu z ČR na španělské pobřeží Costa Brava. Autobusem, jak bylo ještě v 90. letech obvyklé. Šlo o vzpomínku na staré časy.

Však už tomu je dvacet let. Nastoupilo se tenkrát v Praze do busu a po čtyřiadvaceti hodinách docela úmorné jízdy konečně výstup v cílové destinaci. Platja d ́ Aro. Tossa de Mar, Lloret de Mar, Blanes. Jak kdo.

Trochu jsem proklepl kolegovu paměť.

- Vzpomínáš na muzeum letadel v Sinsheimu? Bylo vidět z dálnice.

- Ne ... i když možná. Matně se mi něco vybavuje.

- A když jste míjeli Karlsruhe, co tě napadlo?

- Nic.

- V tom městě přece sídlí Spolkový Ústavní soud.

- Aha. Ale to jsem fakt nevěděl.

- Tak si určitě vzpomeneš na vodní elektrárnu, když se přes Rýn vjíždělo do Francie. Byla po levé straně.

- Na tu si taky nevzpomínám.

- A ten v noci nádherně osvětlený chemický komplex v Lyonu, když se přejela Rhona?

- Ani ten mi nic neříká.

Pak ale přece jenom něco. Kolega překvapil: „Někde před Pyrenejemi poblíž hranice Francie se Španělskem mě zaujaly dlouhé schody vedoucí k nějakému památníku. Byly vidět hned od silnice. Po pravé straně, když se jelo tam, a po levé zpátky.“

Tady moje testování kolegovy paměti skončilo. Na ty schody si samozřejmě pamatuju také. I já jsem měl zafixováno, že jsou vpravo, „když se jede tam“. Kolega ovšem přiznal, že vůbec neví, co to vlastně je. Památník? Rozhledna? Něco jiného?

Ani já jsem to nevěděl. Poprvé jsem ty dlouhé schody „do nebe“ spatřil před dvaceti lety. Od té doby jsem nebyl schopen zjistit, o co jde. Ostuda. Tuto mezeru v místopisných vědomostech bylo zapotřebí okamžitě napravit. V éře internetu to nebyl problém.

Především mě Google Maps vyvedly z omylu. Vlastně nás oba. Ačkoli bychom dali ruku do ohně za to, že schody byly při cestě do Španělska vpravo, je tomu přesně naopak. Kromě toho: já jsem byl téměř skálopevně přesvědčen, že schody jsou přímo u hraničního přechodu Le Perthus, avšak i v tom jsem se mýlil. Nacházejí se ještě na francouzské straně, více než kilometr od hranice.

Čili: všechno špatně, pokud jde o paměť. Proto obdivují tu fenomenální prezidentovu, neboť Miloš Zeman si po několika desetiletích pamatuje, že (dosud nenalezený) Peroutkův článek Hitler je gentleman se nachází „vlevo dole“.

Vraťme se ale na jih do blízkosti francouzsko-španělské hranice. Ony schody jsou součástí monumentu, jehož autorem je renomovaný španělský architekt, barcelonský rodák Ricardo Bofill (obr. 1), lídr architektonického projekčního ateliéru RBTA. Za sebou má stovky projektů realizovaných na celém světě, mimo jiné také v České republice. Pražané, především z Karlína, jistě znají jeho Corso Karlín I (obr. 5) a II. Každý z nás, kdo někdy sledoval rozhovory s hosty internetové televize DVTV, si jistě všiml obrovské (bývalé tovární) haly, odkud jsou relace vysílány (obr. 2). Rovněž z Karlína, z mediálního domu Economia. Rekonstrukce někdejší fabriky na výrobu kotlů do dnešní podoby „Economia Newsroomu“ je též dílem Ricarda Bofilla a jeho týmu.

Kurňa, co to je?

Takto bychom o stavbách tohoto geniálního architekta mohli psát ještě dlouho, neboť co projekt, to klenot. A že jich je! Leč vraťme se k oněm schodům na francouzsko-španělském pomezí. Řečeno názvem pořadu jedné naší televize: kurňa, co to je?

Tady je odpověď. V 70. letech minulého století pověřila společnost Société des Autouroutes du Sud-East de la France Ricarda Bofilla zbudováním architektonického díla v sousedství autostrády u katalánsko-francouzské hranice. Výsledkem je THE PYRAMID (základna 100 metrů, výška 80 metrů), na jejímž vrcholu je monument nazvaný HOLD KATALÁNSKU obr. 4). Čtyři sloupy symbolizují čtyři pruhy na katalánské národní vlajce a znaku Katalánska (jsou rudé na žlutém podkladu). Obecně je ale dle webu ateliéru RBTA monument možno chápat také jako symbol mezinárodní spolupráce a bratrství.

Tak jsem si po dvou dekádách konečně ujasnil, kolem čeho jsme do Španělska na dovolenou vlastně jezdili. Pozdě, ale přece. Navíc: opět jsem se přesvědčil, že spoléhat na vlastní paměť je víc než ošidné.

Bofill 1

Obr. 1/ Architekt Ricardo Bofill na blogu My magical attic.

Bofill 2

Obr. 2/ Karlínská hala Economia Newsroom, z níž vysílá DVTV. Rekonstrukce je dílem Ricarda Bofilla a jeho týmu. (Zdroj: AktuálněTV)

Bofill 3

Obr. 3/ Důkaz mého léta drženého omylu. Monument se nachází ve Francii, při cestě do Španělska po levé straně. (Podklad: Google Maps)

Bofill 4

Obr. 4/ Monument The Pyramid se schody „do nebe“ v celé své kráse. (Zdroj: Web ateliéru RBTA)

Bofill 5

Obr. 5/ Také tato budova, pražské Corso Karlín, nese architektonický rukopis Ricarda Bofilla. (Zdroj: iDNES)

Osobní poznámka na závěr: Chovám hlubokou úctu k tvůrcům tohoto formátu. Jsem hrdý na to, že i naše republika, potažmo naše metropole, se může pyšnit díly z ateliéru RBTA. O to víc mě trápí tuzemská malost, která znemožnila, aby neméně slavný architekt českého původu, Jan Kaplický, měl ve své vlasti unikátní dílo - onen blob jako sídlo Národní knihovny. Jestli my nejsme trošku hloupí.

Stejskal.estranky.cz