Nechtělo se mi z Ameriky, opravdu nechtělo. Když už jsem ale byla na letišti, říkala jsem si – domove, sladký domove, mí zlatí kamarádi... Ó ano, domov, sladký domov a mí zlatí kamarádi a kočky, které se mi po chvíli začaly usilovně otírat o nohy, to bylo fajn. Méně fajn bylo, že mi na letišti v Paříži, kde jsem brzy po ránu přestupovala na letadlo do Prahy, sebrali u jedné kontroly kus gorgonzoly. "To se nesmějí vozit sýry?" zeptala jsem se trochu útočně. "Sýry se smějí, ale tohle ne!" pravila neméně útočně úřední osoba. A jak jsem tak koukala, jak ten kus gorgonzoly promačkává, uvědomila jsem si, že ten semtex... Nebo jiná plastická trhavina... Tak nic, no. ("Mělas to rozbalit a zakousnout se do toho. A dát jí ochutnat," komentoval to pak někdo chytřejší, než jsem já. Asi měla.)

Evropa tedy ztracenou dceru zrovna vřele nepřivítala. A počasí na ruzyňském letišti nestálo za nic a později se ještě zhoršilo. Já to věděla, říkala jsem si, ta Amerika je prostě lepší. A copak počasí, to umí i v Americe ledacos, bez čeho se náramně ráda obejdu. Ale ti lidé! Nemyslím teď svoje kamarády, ti jsou pochopitelně báječní, ale ty "cizí". Co jsou ti Češi tak zakyslí? Proč se neusmívají a proč pořád vypadají, jako by zrovna jeli od zubaře nebo k zubaři? Pro jistotu jsem si doma otevřela na internetu polské noviny, ale přečetla jsem si pod jedním článkem diskusi tak žlučovitou, že jsem se v duchu opravila: proč jsou ti Středoevropané tak zakyslí?

Nahlas jsem pak další večer tu otázku položila kamarádce, se kterou jsem se plahočila do kopce k jejímu bytu. (Když je problém, říkala Stáňa Karásková, je potřeba najít viníka, pak už jde všechno samo – pogromy a tak dále.) Kamarádka kupodivu znala odpověď: "Protože tu po válce rychle všem vzali iluze a donutili je na veřejnosti lhát, lhát a lhát." Velmi se mi to hodilo do momentálního konceptu, protože právě o tom právě teď překládám jednu krásnou knížku (o nepěkných věcech), takže jsem byla spokojená. Ale říkám si s malým časovým odstupem, že to možná opravdu trefila. Do Ameriky přece vyjížděli lidé odvážní. Vím to, protože jsem kdysi v Barceloně viděla loď, na které se plavil Kolumbus, a taky jsem si původně myslela, že je to zmenšená maketa. No, nebyla, byla to ta historická. Vydat se na něčem podobném přes oceán bych se nikdy neodvážila.

Tak tedy do Ameriky se vydávali lidé stateční (nebo takoví, kteří neměli jiné východisko) a nějak si zvykli, že jsou tam mezi sebou – a tak jsou na sebe na veřejnosti příjemní. Doma se možná hádají, co já vím. Ale my, Středoevropané, jsme zřejmě přesvědčeni, že se venku lže, že mě každý chce udat nebo podfouknout, a tak se pro jistotu tváříme na ty "cizí" protivně.

No, je to dobrá teorie s tím viníkem. Jinak je to jen takové vysvětlení ad hoc, které zítra už třeba zase nebude platit, já vím. Ale mám (jako každý) ráda, když jsou věci jakž takž uspořádané a svět jakž takž přehledný. Ale stejně se v té Americe žije na ulici příjemněji, je to vlídnější země.

LN, 13.9.2013