Neviditelný pes mi připadá jako řeka tekoucí mírnou povlovnou krajinou. Voda v ní nestojí líně mezi břehy, teče blankytně modrá, oblévá kamínky, v některých místech mění barvu, hlasitě bublá a vře, aby se vzápětí zase zklidnila a nechala do vln padat jiskřičky slunečních paprsků. Místy je jak zrcadlo, v němž se shlížejí olše, vrbičky a štíhlé stvoly rákosí. Nad tou řekou se také třou břichem o vodu těžké mraky, které se občas protrhnou a řeku nemilosrdně bičují. To se pak kalné proudy valí o překot a řvou a berou s sebou hlava nehlava všechno, co se jim postaví do cesty. A do toho rozbouřeného koryta se jen tak nikdo neodváží. Každý, kdo přijde, stojí opodál a zvažuje, zda nést svou kůži na trh nebo ne. Stojí, dívá se a zvažuje, jestli to stojí za to. Ale najdou se jedinci, kteří se dvakrát nerozmýšlejí a skočí do vln. Nějak to dopadne. Skočí a plavou, vlny jimi smýkají, ale oni se statečně drží v proudu, vědomi si své síly a dovednosti. A kdo jsou ti odvážní? Jsou to autoři článků. Ať už se jedná o politiku, ekonomiku, vědu, astronomii, vzpomínky, fejetony, glosy nebo legraci.

A co ti ostatní na břehu, kteří nemají odvahu se pustit do proudu, do vln, do peřejí? Ti si na počítači opatří rybářský lístek a najdou si své místo na břehu. Posadí se na rozkládací stoličku někam do stínu, nahodí prut, k noze si postaví oblíbené pivko, v kapse mají zapalovač a krabičku cigaret a ze všeho nejvíc mají oči na stopkách. Slídí v toku řeky po kdejaké nuanci. Po nějaké slabší nebo ozvláštněně zbarvené rybičce. Někdy dokonce ve vodě objeví ráčka nebo medúzu či nedej bože mořskou pannu. A když se jim na ní něco nezdá, hned seknou. V tu chvíli zapomenou na úctu člověka k člověku, předstihují se ve vulgárnostech a sprostotách. Ojediněle se rybky někdo zastane, ale to je spíš výjimka. Všichni po očku ještě stačí sledovat ostatní rybáře zevlující kolem na obou březích. Když jeden z nich zatne háček, druhý se přidá a nějakou tu invektivu přiloží. Také se může stát, že nenapadne rybku, ale toho na břehu, který se mu nelíbí. Když to dotyčnému není po vůli, tak okamžitě po něm zpětně vypálí. Dávají si vzájemně co proto. A když už nestačí argumenty, tak alespoň jeden z nich sáhne do zálohy pro nějaké to krajně nevhodné urážlivé slovo. A když je rybka slušná, může reagovat sama, ale ta si většinou stojí za svým a je nad nepodstatné výpady povznesená. Ono se to z anonymního zákrytu kritizuje a nadává. Kdyby se měli někteří na břehu za své výroky podepsat, zcela jistě by své udičky sklapli.

Lidé s oblibou napadají druhého. V tom je smysl jejich diskuze. Uvedu dělníky bulváru:
"No jo, ty kozy občas potěší. Jsou to zaručeně větší blbci než já, když bulvár kupujou a čtou."
"Gaussova křivka IQ je neúprosná a nezmění na tom nic, ani když dáme všem vysokoškolské tituly."
"Jestli to spíš nebude tak, že co jim příroda ubrala nahoře, tak jim nadělila dole."
"Madam je zcela mimo ve svých výplodech."
"Vy zřejmě trpíte černobílým viděním světa."
"Blběnko, vy snad bydlíte ve slepé ulici."
"A vy jste si asi narazil hlavinku."
"Když je madam zcela mimo, je těžko s ní polemizovat."
"Autorka nikoho netupí, autorka popisuje své zážitky. Je-li výsledný dojem pro někoho potupný, měl by se dotyčný nad sebou zamyslet."
"O blábolu se těžko diskutuje."
"Vy sem raději nic nepište!"
"Svatá prostoto."

V některých diskuzích se člověk zasměje víc, nežli u článků samotných. Jsou to perly, které házejí ti ze břehu do místy kalných vod poklidného životadárného toku řeky. Bez těchto od boku vypálených názorů by se mohlo stát, že by Neviditelný pes mohl být časem vskutku neviditelný. Na závěr jen jednu hozenou perlu, kterou jsem zahlédla na hladině:

"Máte pravdu v tom, že bůh je starý jako lidstvo. Starší být ani nemůže, když je to výtvor lidského myšlení."

To je moudro, že by jeden neřekl. Každý prvosignální typ čeří hladinu. V životě pravděpodobně většina z nich nedokázala víc než sedět na tom břehu.