Před pár měsíci mě cesty Prahou zavedly i na Strossmayerovo náměstí. Vždycky si při tom vzpomenu na nezapomenutelnou repliku Miloše Kopeckého v "Nemocnici na kraji města", když tento zvolá, že i on má v Praze své náměstí.

Byla to od něj i od pana scenáristy Jaroslava Dietla troufalost. Onen prostor, kdysi nazývaný lidově "Před kostelem", se od roku 1908 jmenoval Bubenské náměstí, v roce 1925 získal název Strossmayerovo náměstí podle známého a významného chorvatského obrozence, záhřebského biskupa a čestného občana Prahy, Josipa Juraje Strossmayera.

V roce 1961 bylo bohužel překřtěno na "Kopeckého náměstí", podle hnusného a zločinného komunistického politika Václava Kopeckého, stalinisty tvrdého ražení, který by ve své době (1867 – 1961) nejradši nechal popravit všechny, kdož měli jen o trochu jiný názor než on a rodná strana, ztělesňovaná především jím samým.

Na poslední chvíli, ještě než přišla okupační sovětská vojska, v květnu 1968, bylo náměstí znovu zpětně přejmenováno, a tak je tomu naštěstí dodnes. Stalinistům ta květnová změna v osmašedesátém nějak ušla. Promiňte to malé odbočení, ale některá fakta je třeba připomínat. Pan Kopecký i pan Dietl nesporně tuto historii znali. A mnozí jsme jim také i pro tuto větu fandili.

Nu a na tomto náměstí je zajímavá prodejna s asijským zbožím. Já vím, je jich u nás hodně, ale já si právě tam vždy něco koupím. Tenkrát jsem se u pultu vyhýbal muži, který se pohyboval s francouzskými holemi. Chvíli jsme se na sebe podívali a poté jsme se velice srdečně přivítali. Ve své době byl bdělejší a budíval mě, když jsem při zejména matematických přednáškách usínal. Jarda Řeháků. A tak jsme si v blízké kavárničce povídali o svých osudech. Jarda se skvěle oženil a po jisté době si se ženou zakoupili chalupu nedaleko Františkových Lázní. A teď by bylo lepší nechat vyprávět Jaroslava.

"Jako vždycky jsem jel v pondělí ráno na poštu do nejbližší civilizace. K vedlejšímu okénku přišel pán s kyticí a děkoval poštovní úřednici, že si právě u ní vsadil Sportku a vyhrál dost velkou částku. Nikdy jsem Sportku nehrál. Ale ta vidina oněch asi třiceti milionů, které sliboval příští tah, ta se mi nějak zalíbila. A tak jsem si podal náhodný typ.

Cestou v autě zpátky na chalupu jsem najednou, jako nějakej blbec, začal uvažovat o tom, co bych s těmi třiceti miliony dělal. Mám tři holky, tak těm bych dal po pěti milionech. Mámě a tátovi také pět milionů. Bráchovi jenom milion, musel jsem najednou začít šetřit, protože se tam musel vejít ještě dům mých snů, cesta kolem světa a manželčina tajná přání. A najednou mi ta moje nejstarší holka začala vyčítat, že ona má stejně jako ségry, a přitom ona jediná má dvě děti, tedy moje vnuky. Nu, a když jsem jí to chtěl vysvětlit, přiřítil se zprava ten náklaďák, který měl přednost a já mu ji nedal.

Když jsem se po pár týdnech v obvazech probral, seděla u mé postele moje žena. Nejprve nevěřili, že se z toho dostanu. Nu a vidíš, po roce žiji, jen chodím o těch holích a jiné to již nebude. Co za mnou přišlo do špitálu lidí. Holky chodily s manželkou denně. A já jsem si uvědomil, že rodina je to nejcennější co mám, kam se na ni hrabe nějakých třicet milionů. Manželce jsem o příčině mé havárie řekl až nedávno a hrozně jsem se styděl. Ona dodnes nepochopila, jak jsem mohl takhle blbě nalítnout sám sobě. Dyť lidé, kteří tě mají rádi, jsou tisíckrát víc než nějaké miliony…," povídal Jarda a nestyděl se za slzy (po kolikáté již).

Přiznám se, že Sportku někdy ano. Ale zůstávám při zemi. Nejen pro ten Jardův příběh. I když se musím vyznat, že mě tehdy opět také trochu probudil, jak tomu činíval kdysi dávno ve chvílích, kdy profesorka Václavíková odvozovala na třetí tabuli zajímavý integrální počet, když předtím již čtyři popsané tabule smazala.

A tak jako si člověk uvědomuje sílu lásky lidí nejbližších, tak by si měl ujasnit, co je to láska k rodné zemi. Bez nějakého patosu. Zejména tehdy, když mu někdo nabídne výhodu ve formě nezaslouženého zisku. Vždycky se totiž může odněkud vyřítit nějaký náklaďák. A může ho řídit někdo, kdo po tom nezaslouženém zisku také touží. Ale to jsme již zase v politice.

I když, kdy tam nejsme? Ani to náměstí pod Letnou jí, jak vidíte, nebylo za posledních sto let ušetřeno. A není třeba se oddávat bezstarostnostem. Neboť i dnes nejsou někteří biskupové v oblibě. O kardinálech ani nemluvě. Ano, v jistých dobách nebyl problém sebrat někomu náměstí. Kupodivu, v dnešní době je docela dobře možné sebrat někomu cokoli.

A Jaroslavové Dietlové se nám nějak nerodí. Byť by nemuseli psát v jinotajích. Není vám to divné?