Strašně se mi už týdny chtělo aspoň na chvíli zapomenout na celou politiku, na hrozné věci z minulosti, o kterých překládám, a na všechno, co se mně a jiným nedaří – na chvíli vypadnout "někam jinam". A jako na zavolanou přiletěla z virtuálního prostoru pozvánka na koncert Totem’s, který se konal v příhodném prostředí, ve známé žižkovské hospodě U vystřelenýho voka. Publikum posedávalo u stolů na terasách, popíjelo pivo, občas někomu přinesla paní z hospody jídlo, které si objednal, a mezi stoly se proplétala "biletářka" a vybírala do půllitru vstupné.

Koncert zahajovala kapela Buzerant, která hrála na můj vkus trochu dlouho, asi padesát minut. Do poloviny to bylo vysloveně osvěžující – provokativní texty, které opravdu nejsou pro ctitele Gutha Jarkovského a nepřipraveného posluchače trochu šokují, dokud si nepřipustí, že taková slova přece slyší často, že tedy není důvod, proč by neměla znít z pódia. Ostatně provokace je docela legitimní způsob, jak publikum probudit z nudy a stereotypu. Po půlhodině mi to ale začalo připadat trochu monotónní, i když hráli pěkně. Taky jsem ale byla zvědavá a nedočkavá: vlastně jsem chtěla, aby už hráli Totem’s. Musím ale přiznat, že se mi za tu dobu vykouřily z hlavy všechny nezdary a celá politická scéna i s jejími ostudami.

Když pak po přestávce nastoupili Totem’s, byla jsem napjatá, zvědavá a ochotná vyslechnout cokoli. Ve stručnosti: kapela je veliká, texty ironické a vtipné, ale hlavně: muzikanti hrají jak o život. Vlasta Třešňák, který je nepochybně spiritus agens toho podniku, stojí v pozadí, občas se připojí ke zpěvu a "hraje" na němý nástroj – drží v ruce něco, co vypadá jako vařečka, ale na rukojeti je přilepené kolečko plsti, kterým si poklepává o druhou dlaň. Do rytmu, samozřejmě. Pódiu dominuje dívčí trio Alotrio (no, dívčí... poctivější by asi bylo říci "dámské"), jehož členky frázují a gestikulují tak kouzelně, že by se Inka Zemánková mohla schovat.

Ale není to jazz, je to starý dobrý rokenrol (však taky pod několika písničkami duní neomylné nástrojové dej-mi-pán-bůh-ký-bl-bub-lin), přeložený hudebně do svrchovaně dnešní podoby. Zpěvák je vzezřením stylizovaný do elvisovských padesátých let, ale v tom, co zpívá, z tehdejší doby není nic, jen ten vzdor.

Mám podezření, že tahle kapela vůbec nejsou muzikanti, ale prostě Třešňákovi kamarádi. Ne že by hráli amatérsky, hrají a zpívají opravdu skvěle, ale nechce se mi věřit, že by profíci dokázali být tak nadšení, že by z nich mohla tryskat tak úžasná radost. Tak, jak to má na opravdu podařeném koncertě být, má člověk pocit, že se účastní něčeho zcela jedinečného a neopakovatelného, že tohle tu snad ještě nebylo. Oni taky Totem’s nehrají moc často, a nejspíš proto si to dokážou užít.

Já jsem si to taky užila, dokonce se mi pak v noci zdálo, že se procházím jakýmisi rajskými háji a dva dny jsem nevyšla z radostného vytržení. Na pozvánce, která mi přišla, stálo lakonické: Lidé, zvěte! Což tímto činím. Lidé, na Totem’s jděte!

LN, 15.6.2012