18.2.2019 | Svátek má Gizela


FEJETON: Nadějná zpráva z letošního léta

25.8.2014

Je léto, ale všeobecná situace za moc nestojí – i zatím střízliví komentátoři začínají připodobňovat rok 2014 k roku 1914. Zprávy se nedají poslouchat, noviny se nedají číst. Všudypřítomné cyklostezky jsou plné cyklistek, jež nelahodí oku, protože elastický oděv odhaluje, co mělo zůstat skryto. Lány řepky – sotva odkvetou – jsou už jen hnusné, navíc připomínají ministra financí. Stupňuje se útlak kuřáků, motoristů, mužů, kterým se líbí ženy, plátců daně z příjmu a dalších kriticky ohrožených menšin. Zanedlouho přijdou na řadu ti, co jedí maso. Kapitalismus nedostává na frak snad jen v Singapuru, ale tam se mi emigrovat moc nechce.

Tož tak.

Přesto nepodléhám chmurám. Občas se objeví záblesk naděje.

Hodlám nyní vyprávět o naději.

Obě události se udály na břehu nádrže Horka během jediné letní hodiny.

Vše začalo tak, že jsem chtěl udělat barvářce i sobě radost a vzal ji na dlouhou procházku podél Ještědského potoka. Nedocenil jsem, že je horko a že barvářka stárne. Většinu cesty tahala jazyk po zemi a tvářila se znechuceně. Já si byl svou radostí jistý, protože jsem věděl, že mě na konci čekají dvě, možná čtyři piva v zahrádce pod slunečníkem.

V okamžiku, kdy ke slunečníkům chybělo necelých tři sta metrů, potkal jsem první rodinu. Dvojici s batoletem v kočárku. Víkendy-z-města, které domorodec vnímá, ale mine bez zájmu. Zastavila mě otázka, kterou – jak bývá zvykem – položila žena: Pane, jste zdejší?

Zde musím vsunout vsuvku. Ta otázka patří k mým oblíbeným. Nevím proč – snad proto, že vypadám dostatečně pitomě všude, kde se nacházím – kladou mi ji různí lidé na různých místech světa velmi často. V Pelhřimově, v Paříži, v Santanderu i na Long Islandu. Obvykle deset minut poté, co přijedu na místo a vylezu z auta, z vlaku nebo z letadla. Jen doma mi ji už nejmíň patnáct let nikdo nepoložil.

Jsem zdejší. Pak si je prohlížím podrobněji. Stále vypadají jako víkendi-z-města, které po kávě a moučníku čeká krátká procházka po hrázi na dlážděné cestě s lavičkami.

Ptají se (žena se ptá), jak se dostanou nejlépe a nejrychleji pěšky do Žibřidic.

Cesta by byla, ale není značená, slyším sám sebe. A přijde bouřka, dodávám pro jistotu a ukazuji na mraky za Ralskem. Jsem trochu nesvůj. Do Žibřidic se pěšky dojít dá, je to téměř přesně ta samá cesta, kterou jsem právě prošel s barvářkou. Znám ale všechny odbočky, které nikam nevedou. Všechna místa, kde se dá zabloudit, dojít do bažin, do ostružiní a do lánů kopřiv.

Oni jsou rozhodnutí. Vypadají, že je to baví. Popisuji cestu, jak nejlépe umím, a vnímám, že nemají navigaci. Mají jen mapu, kterou dostali v městském informačním středisku, na níž se nedá najít vůbec nic. Nemají pláštěnku na kočárek, natož na sebe. Nemají oděv ani boty pro outdoorovou turistiku, zaznamenávám sešmajdané sandály od Vietnamců. Nemají žádnou zbraň na ochranu před nepřizpůsobivými spoluobčany, nemají pistoli, kuši ani prak. Vypadá to, že do rance si zabalili s bídou jednu náhradní plenu na jedno použití. Žádná antibiotika, antihistaminika a vitamíny. S téměř stoprocentní jistotou se dá předpokládat, že nevědí, jak se chovat při bouřce. Zjevně nejsou očkováni proti encefalitidě přenášené klíšťaty (Ixodes ricinus), nejsou připraveni na útoky sršňů (Vespa crabro), včel (Apis mellifera), vos (Vespula vulgaris), komárů (Culex pipiens) ani zmijí (Vipera berus).

Když si uvědomím všechna rizika, která je čekají, nakonec dojetím téměř koktám.

Oni se na odchodu usmívají.

Setkání s druhou rodinou vlastně ani setkání není. Nedojde k žádné interakci. Zúčastním se jen jako pozorovatel, neřeknu ani slovo, nedostanu žádnou roli.

Sedím pod slunečníkem, ke konci druhého piva, dívám se na vodu a zaobírám se nesmyslnými úvahami, zda by v Singapuru mohlo být někde k vidění tak dokonalé panorama. Pak mě ze snění vytrhne věta, pronesená melodickým hlasem: Natálko, nemačkej tolik toho pejska.

Pohlédnu pod stůl, kde lehává barvářka. Je na svém místě a na zádech má dítě, asi čtyřleté, které ji tahá za uši. Rozhlédnu se, abych identifikoval ostatní spoluhráče. Žena s melodickým hlasem sedí na lavici zády k vedlejšímu stolu, s nataženýma nohama, šaty vyhrnuté do půli stehen. Sleduje dceru a barvářku. Je pozorná a současně uvolněná. Vypadá, jako že má ráda léto.

Otec zájem ani nepředstírá. Pije pivo a luští křížovku.

Vsunu ještě jednu vsuvku: Jsem staromódní. Řekl bych, že lidé žili se psy už v dobách, kdy ještě nevymysleli kolo. Natož bicykl. Lidem i psům soužití něco přinášelo. Dodnes přináší. Dospělý člověk, který něco ví o lidech a o psech, měl by se po pěti minutách pozorování psa a psovoda umět rozhodnout, zda k tomu psovi může pustit své dítě.

Přesto nestačím žasnout. Co je to za rodiče? Všechny uznávané autority se přeci shodují, že setkání dítěte s cizím neznámým psem je a priori nežádoucí. Cizího psa má dítě v doprovodu rodičů obejít obloukem o poloměru alespoň deset metrů, a pokud k setkání nešťastnou náhodou dojde, musí mu předcházet otázka, která průkazně přenáší odpovědnost na psovoda. Pane, může si Natálka pohladit vašeho pejska?

K čemu jsou ksakru všechny ty zprávy o zdivočelých čoklech, kteří pokousali k smrti každého, koho potkali, a nakonec je museli zastřelit stateční městští policisté? A to nezmiňuji zjevnou skutečnost, že na dítě mohou ze psa přeskočit nejen blechy (Ctenocephalides canis), ale i škrkavky (Toxocara canis) a tasemnice (Dipylidium caninum).

Natálku mazlení se psem za chvíli přestane bavit a jde si stavět bábovičky. Tak přijdu o pohled na natažené nohy, protože žena s melodickým hlasem se otočí a věnuje se nadále manželovi a jeho křížovce.

Nadějná zpráva z letošního léta zní ve stručnosti takto: Stále ještě se rodí lidé, kteří jsou schopní chovat se nezodpovědně.

A ještě ke všemu z toho mají radost.

Dodal bych, že obě ženy, o nichž jsem vyprávěl, byly svým způsobem krásné. Žádná neměla prsa po taťkovi. Myslím, že by obě vypadaly dobře i v elastickém cyklistickém oděvu.

Připadá Vám mé vyprávění pitomé?

Pokud ano, nic si z toho nedělejte.

I pitomcům by mělo být občas dovoleno vyprávět historky.

Autor je fyzik a podnikatel (e-mail: neznal@clnet.cz)



Diskuse


F. Matousek
20:50
25.8.2014

I. Lyčka
21:25
25.8.2014

P. Kersch
17:15
25.8.2014

R. Hroza
15:38
25.8.2014

F. Michek
11:09
25.8.2014

J. Aspirin
9:46
25.8.2014

J. Kyselková
22:23
25.8.2014

V. Ondys
9:08
25.8.2014

P. Dvořák
2:49
25.8.2014

F. Matousek
10:22
25.8.2014

P. Papež
13:59
25.8.2014

počet příspěvků: 11, poslední 25.8.2014 10:23









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.