19.4.2024 | Svátek má Rostislav


FEJETON: Na poslední chvíli

7.1.2011

Příjemné a zábavné povinnosti či úkoly jistě každý rád splní okamžitě, nebo co nejdříve – podle svých možností.

Kdy ale řešit úkoly nudné, obtěžující a nepříjemné? V zásadě jsou dvě možné krajní taktiky: buďto úkol splnit hned a mít ho, jak se říká, z krku, anebo ho odkládat co nejdále, až na takzvanou deadline (zvláště když ani po jejím překročení nehrozí dead).

Existují vyhraněné typy lidí, kterým zásadně vyhovuje jedna z obou extrémních možností. Příkladem člověka, který jednoznačně upřednostňuje taktiku mít povinnost co nejdříve odbytou, je moje tchyně, čilá pětaosmdesátnice, která vyráží každoročně 2. ledna na magistrát zaplatit poplatek za svoz odpadů, přestože nejpozdějším termínem úhrady poplatku je 31. květen. Letos mohla poplatek uhradit až 3. ledna, neboť 2. ledna byla neděle, a byla z toho trochu neklidná. Nechci být nezdvořilá, ale v jejím věku mně tento přístup připadá trochu ukvapený, za určitých (dead) okolností by totiž mohla oněch 500 Kč i ušetřit.

Myslím si však, že mnohem více lidí představuje právě opačný typ – snaží se různé povinnosti odkládat co nejdéle. Dokladem toho jsou dlouhé fronty plátců daně z příjmu na finančních úřadech koncem března, dlouhé fronty lidí na dopravně-správním odboru magistrátu žádajících o řidičák den před Silvestrem apod. Tento přístup má také něco do sebe a hodí se výborně pro osoby tzv. splachovací – často se stane, že člověk odkládá nějaký úkol tak dlouho, až ho za něj splní někdo jiný. Nelze však na to spoléhat vždy, neboť například pravděpodobnost, že za někoho daňové přiznání podá neznámý dobrodinec, je mizivá.

Sama nepatřím ani k jednomu z extrémů hlavně z toho důvodu, že nemám ráda ani dlouhé fronty, ani dlouhé hryzání svědomí, ani pokuty a jiné sankce , ani časový stres; na druhé straně se však s oblibou řídím výrokem J. A. Komenského, totiž že „veškeré kvaltování toliko pro hovado dobré jest“. Snažím se pokud možno co nejvíce svých povinností plnit příležitostně, když se to zrovna hodí.

Stejně tak jsme splnila svou povinnost mít v autě od počátku letošního roku nový typ lékárničky. Když se v Albertu, kam chodím nakupovat, nové lékárničky objevily, pár dní jsem nákup lékárničky odkládala buďto kvůli tomu, že jsem s sebou neměla dost peněz, nebo proto, že jsem kupovala hodně jiných věcí a lékárnička by se mi nevešla do tašky. Po nějaké době – snad to bylo někdy v říjnu nebo začátkem listopadu - jsem však lékárničku koupila, umístila do auta a opět po několika dnech jsem starou lékárničku z auta vzala domů a tam ji rozpitvala (užitečné věci jsem ponechala doma a zbytek vyhodila). Vůbec mě nenapadlo, že koncem roku vypukne sběr starých lékárniček pro charitativní účely – export do chudých zemí třetího světa.

Už když jsem se poprvé někdy před Vánocemi dozvěděla o sbírkách starých lékárniček, zamrzelo mě, že se konají tak pozdě – klidně bychom se bez hromady gázy doma obešli, celá lékárnička ještě mohla někomu dobře posloužit. A vyloženě mě rozesmutnilo, když dcera přišla po Novém roce s tím, že se sbírka lékárniček koná i u nich ve škole. Vždyť bych nemusela starou lékárničku ani nikam nosit a ztrácet čas. Pravděpodobně tedy koupím ještě jednu novou lékárničku a pošlu ji po dceři do školy se vzkazem, ať mi příště dají včas vědět.

Chápu, že organizátoři sbírek nemají prostor na dlouhodobé skladování lékárniček a že nashromážděné lékárničky rychle vyexpedují. Ale bývalo by stačilo všem řidičům, kteří si nekupovali lékárničky až jako dárek k Vánocům , včas oznámit, že se staré lékárničky nemají vyhazovat. Jistě by kdekdo klidně vozil obě lékárničky nějakou dobu v autě.

A jak jste na tom vy – nejen s lékárničkou, ale obecně? Odkládáte rádi různé povinnosti na nejzazší mez nebo je máte rádi za sebou? Jak se vám obě strategie osvědčily?