Město Těšín je, jak plyne z jeho názvu, určeno k potěšení. Je to sice od Prahy lán cesty, ale dnes, kdy existují některé tak pohodlné a příjemné vlaky, ta vzdálenost nic neznamená: za čtyři hodiny, co trvá cesta, lze v poklidu něco přečíst, nebo dokonce pracovat. Anebo jen lelkovat, pokukovat z okna a pospávat.

Těšíny jsou vlastně dva – Český Těšín a Cieszyn – a mezi nimi probíhá státní hranice. Tu lze vidět na vlastní oči, zvlášť když je tma: je to tenká neonová linka uprostřed mostu přes řeku Olši (nebo Olzu, když jdete z polské strany). Na české straně jsou názvy ulic dvojjazyčné – na polské zatím ne, ale doufám, že toto opomenutí cieszynská radnice brzy napraví. Zatím jsem v Těšíně (a Cieszyně) našla jen jednu vadu na kráse: taxík vás vezme jen k hranici, na druhé straně nesmí svou živnost provozovat. A občas člověk taxíka potřebuje, zvlášť když (jako my) bydlí daleko na polské straně a míří tam v noci, když je zima a prší. Vůbec to omezení nechápu – za dávných časů přece města na obou stranách hranice spojovala tramvaj, a taky to šlo!

Letos tam už po šestnácté pořádali filmový festival Kino na hranici, takže město – či vlastně obě města – zaplavil přiměřený dav filmových fanoušků a posílil atmosféru, kterou miluji. Podle jazyka by člověk nemusel správně poznat, zda je na české, nebo na polské straně, kolem něj znějí oba jazyky, zvlášť když skončí některý film a ulicemi táhnou skupiny lidí (většinou mladých). Festivalová atmosféra je vždycky příjemná, stejné festivaly navštěvují podobní lidé, a festival je tak příležitostí nejen vidět filmy, ale také staré či novější přátele.

Nadchl mě film, který se jmenuje Hodina dějepisu, i když jsem, přiznávám, kus prospala. Ne z nudy, ale z únavy. Večery bývají dlouhé. Tematicky se do města (a hlavně do mé nálady) náramně hodil.

Pojednával totiž také o dělící-nedělící hranici, tentokrát mezi Slovenskem a Maďarskem. Ne o hranici vyznačené tenkým neonem, ale o hranici v mysli lidí: o tom, jak se ve slovenských a maďarských školách učí o Trianonské smlouvě, která po první světové válce a po rozpadu někdejšího mocnářství podstatně zredukovala dřívější Uhry. Vyučuje se různě a záleží samozřejmě hlavně na učiteli. Ti lepší, pokud mohu soudit, především otevírají prostor pro diskusi studentů, ale je jasné, že aby tak mohli činit, musejí je napřed seznámit s historickými fakty. A jako s mnohými jinými, i s Trianonem se to má tak, že se na něj lidé dívají různě. Učit se diskusi, učit se pochopit a tolerovat názory druhých je snad to nejdůležitější, abychom se na jednom světě vzájemně nepožrali.

Vždycky se v Těšíně raduji, že doba po studené válce, na kterou kdekdo s oblibou nadává, přinesla řadu nezpochybnitelných výdobytků, jako je tahle otevřená hranice. A děsí mě, co se děje u skorosousedů na Ukrajině, kde se různé hranice zase uzavírají; děsí mě i lidé, kteří tomu přejí. Doba je pochmurná, ve vzduchu visí nepěkné věci. Musím si zase brzy zajet do Těšína, načerpat tam nějaký optimismus.

LN, 9.5.2014