Stručná definice lásky zní takto: „Široká škálu významů, od bytostně důležitého vztahu po vyjádření spokojenosti nad chvílí zábavy. Může popisovat intenzivní pocit náklonnosti nebo emocionální stav, často mezi osobami, zvláště mezi mužem a ženou, a zároveň i odpovídající postoje a jednání. Pro svůj velký psychologický význam je láska jedním z nejdůležitějších námětů v umění – knihách, filmech, divadelních hrách i písních mnoha žánrů.“

Jak jsme slyšeli, tato definice k přiblížení obsahu příliš neposlouží. Vice versa, zatmívá jej. Obraťme se ke klasikům, znalcům věci. Starořecká literatura operovala s následujícím dělením tohoto inspirativního hnutí citů – erós, láska vášnivá, storgé, něžná a dlouhodobá, ludos, láska hravě přelétavá, mániá, jak mezinárodní slovní zásoba naznačuje, láska šílená a vlastnická, láska typu agapé, darující, láska mezi přáteli, fíliá, a konečně pragma, prakticky zacílená láska se schopností vytvořit a udržet vztah.

Kterak řečeno, existují její různé podoby. Láska s velkým „el“, láska volná, náhodná, pak naopak platonická, literární, výstřední či sebeláska. Může být plachá láska, živočišná, po telefonu či po síti aneb virtuální, jež se údajně zásadně liší od reálné, leč předstírané. Známe také lásku, co prochází žaludkem, zemitou, lásky Napoleona Bonaparta, Lásky jedné plavovlásky. Prostě láskování takové a makové.

Muži i ženy se jejich počty chlubívají, před oficiálními partnery své skutečné příběhy lásky zatloukají, ale zároveň mají totéž ve zvyku odsuzovat u druhých. Lidstvo sentimentálně sní o čisté lásce a svornosti ve svém dětství, v ráji nevědomosti. Na sklonku života si obvykle připomínáme lásky první, idealizované. Takříkajíc „uvozující“ život milostný.

Může být koneckonců láska vpravdě metafyzická: k půdě, k vlasti, k bohu, jelikož Bůh láska jest. Existuje snobská láska ke zděděnému aristokratickému titulu, sběratelská láska k věci, vášeň k moci, k milovanému vůdci a otci národů, k bachratému bankovnímu kontu, jejíž protagonista Harpagon zamilovaně sténá „Mé zlaté penízky“.

Vzácným příkladem uplatňování lásky je politika. Schopnost ovlivňovat druhé je nejsilnějším afrodiziakem a čelní veřejní činitelé, všichni je známe, se ve stresu a vůdcovském osamění stávají zvláště náchylnými k vyhledávání nových vztahů. Anebo to v pokročilém věku nakonec alespoň předstírají, aby si „heverem“ atraktivity pro generaci svých vnuček pozvedli klesající popularitu.

Přímo hnízdečkem lásky je parlament. Navzdory tomu, či právě proto, jelikož nálepky „schizofrenik“ či „fašoun“ padají v každé druhé větě rozléhající se váženou prostorou. Staronového prezidenta zvolili zákonodárci hned den po importovaném Svátku zamilovaných. Po svatém Valentýnu, kdy nejspíše vstřícností a něžnými dary překonali poslanci a senátoři dřívější ostré rozmíšky. Anebo jindy: exponovaní členové zákonodárných sborů horují s planoucíma očima za lásku k vymýtání minulosti. Překonání Mezinárodního dne žen, svátku uznaného OSN, jakožto neblahého socialistického přežitku, toť jim nejvyšší metou. Postřehnout můžeme v zákonodárných sborech také sortu lásek vzájemně se vymezujících až k nechtěnému napodobení. Ministr policie a poslanec Langer proslul kolem valentýnské volby výhrůžkami a vulgaritami nebývalými. Jejich pádným vlivem, a je to škoda, vcelku zanikla rádobyvtipná internetová glosa téhož někdejšího ministra informatiky. V ní na fotkách ze sněmovny v uvozovkách dokládá tamější věčný První máj. Zde se k sobě – podle autorovy licence – nadobyčej mají sociální demokraté Paroubek a Rath.

Většinou se ve svých profesích stáváme časem stále více otrlými, ba cynickými. Než začal mít Ivan Langer veřejný prostor rád jakožto skoro lidový křikloun, vystupoval v klipu protestskupiny Mňága a Žďorp. Šlo o záběry, kde s lahví v ruce prožívá milostnou opičku. Píseň nese symbolické spojení pro tzv. „blbou náladu“ v českých luzích a hájích: „Myslel jsem si, že je to láska.“