23.3.2019 | Svátek má Ivona


FEJETON: Musíte líp číst

24.5.2011

Českým študákům se teď hodně vytýká, že málo čtou, a tím pádem neumějí analyzovat text. Co tím vážení a kompetentní kritikové míní, dojista nevím, protože já čtu od svých čtyř let velmi pilně a stejně se přistihnu, že jsem patřičně přečtenému dostatečně neporozuměl a nejenom to: že jsem si z textu nevzal žádné ponaučení.

Moc rád čtu deník Právo ve čtvrtek. Denní zprávy odložím - bouračky auťáků, zavražděný pán na Ostravsku a demise ministra mě nezajímají. Mě zajímá Café. Jestli nevíte, co je Café, tak to je opravdu škoda. Příloha Café totiž obsahuje přílohu Salón. Příloha Salón je většinou samé plkání o ukázkách nových románů, které teprve vyjdou, o polévání cédéček šampáněm za přítomnosti Vipsů a o dalších nejnovějších šoubyznysových dílech. Každý čtvrtek netrpělivě v Salónu listuji. Hledám totiž článek Václava Bělohradského, filozofa a skeptika. Je to skutečně, jak se dnes říká, pohodové čtení, protože všechny ty katastrofické scénáře, které profesor Bělohradský čtenářům předkládá, mají sympatické časové odhady. Podle pana profesora - a ne jen podle něj - svět se nám kazí. Dokazují to nejrůznější globální indicie. Nůžky, rozevírající se zlověstně mezi zbohatlíky a chuďasy, rozstřihnou svět na nesmiřitelné půlky. Nebo třetiny... Ale až za nějakou, pro mne přijatelnou dobu: například za dvacet let. Jestli ten odhad je seriózní... Nakonec, Orwell se taky spletl, zaplať pánbůh, že v náš prospěch. Ano, jistěže vím - kamery jsou už všude, ale vyhladovělé krysy jako prostředek při výslechu podezřelých ještě ne.

Ještě lepší než Bělohradského eseje jsou v Salónu úvahy Jana Kellera. Posledně vysvětloval, co to je, když se napíše mafiánská společnost. Vysvětlil to naprosto jasně. Žádné násilí, prosím, žádné střílení, bití, vláčení za autem - to už je passé, je to jen sprosťárna, nic víc. Vtip je ve vyváženosti. Na jedné misce pomyslných vah vaše nejistota - na druhé misce vaše peníze. Vlastníkem a provozovatelem takových vah může být jednotlivec, třeba soused, ale mnohem spíše to bývá parta, spolek, klub, společnost s ručením omezeným, agentura nebo jakákoliv asociace se sídlem kdesi...

Časy se mění k horšímu - zabezpečíme vás, řeknou. V mafiánské společnosti - píše Jan Keller - jsou vaše obavy z budoucnosti povýšeny na jeden z nejvýnosnějších artiklů. Pro mafii, pochopitelně. Mafie lidi nestraší jen tak pro zábavu, bezúčelně. Umožní vám redukovat míru nejistoty, ovšem tehdy a jen tehdy, když přistoupíte na její pravidla. Chcete zůstat zdravá? Zaplaťte nám, jinak na vaše zdraví nebude takový spoleh jako dřív. Chcete zestárnout důstojně? Zaplaťte nám - raději předem - jinak vás vaše stáří zaskočí bezbranného. Chcete, aby vaše pracně a poctivě nahospodařené úspory nebyly nakonec znehodnoceny? Schovejte si je u nás, postaráme se o ně - když nám to zaplatíte. Nechcete zítra vyhořet? Zabránili bychom tomu, kdybyste si připlatili nad standard. A tak dále.

Jak tohle souvisí s tím pečlivějším čtením? Dočítám Kellerův esej v klidu svého dosud bezpečného obydlí a kochám se pohledem na svou knihovničku. Kdybych byl býval v roce 1958 lepším čtenářem!

Onoho roku vyšla v českém překladu knížka, kterou jsme si všichni koupili, přečetli, smáli se při tom čtení, kroutili údivem hlavami - a odložili do regálu k jiným oblíbeným knížkám. Napsal ji John Steinbeck a jmenuje se Na plechárně.

Žel, vyšla ta roztomilá próza pro naši společnost příliš brzy. Mám na mysli tu scénku, kdy k hokynáři Li Čongovi do jeho krámu v ulici Na plechárně vchází Mack, člen známé party siláků a flákačů, kteří "bydlí" v odložených velkoprůměrových rourách za Li Čongovým skladem s rybí moučkou. Li Čong se ulekaně rozhlíží, ale Mack přichází do hokynářství sám a navrhuje: - Já a moji přátelé sme mysleli, že se vás zeptáme, jestli bysme se nemohli nastěhovat do toho skladu. Dali bysme pozor, aby se vám tam nikdo nevloupal... Nebo děti by mohly vytlouct okna... Takovej barák by mohl i vyhořet, když na něj nikdo nedohlédne. -

Proč měl Li Čong pocit, že je obklíčen? Návrh byl vysloven téměř v duchu lidumilnosti. Proč Li Čong hledá v duchu cestičku, kudy ven, tak obezřele jako kočka mezi kaktusy? Viděl svým vnitřním zrakem, jak Mackovu nabídku odmítá a z oken se sype sklo. Jakoby cítil kouř... Li tedy řekl: Vy chtěl platit činži za můj barák? Vy chtěl tam jako hotel? Pět dolaly týdně? - Věděl, že nedostane nic...

Mack sehrál komedii až do konce. Řekl: Musim o tom promluvit s mládencema. Nemohlo by to bejt čtyry dolary tejdně? - Pět dolaly - řekl Li pevně.

Všem to pomohlo ke štěstí - dodává posměšně Steinbeck. Okna nikdo nerozbil, požár nevypukl, žádné nájemné nebylo zaplaceno. Nájemníci - dost často měli skutečně peníze. Nikdy je nenapadlo utrácet je jinde než v Li Čongově obchodě. Vznikl dokonce další mravní závazek - člověk nemůže dost dobře krást v krámě svého vlastního dobrodince. A jestli se snad ve zvýšené míře začnou ztrácet věci z různých hokynářství v Monterey - do toho Li Čongovi už nic nebylo.

© Petr Kersch, Děčín, květen 2011



Diskuse


P. Kersch
10:29
24.5.2011

počet příspěvků: 1, poslední 24.5.2011 10:29









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.