29.3.2024 | Svátek má Taťána


FEJETON: Moskva

8.4.2013

Kdovíproč mi přišlo do hlavy, že se mi v Moskvě dostane nějakého osvícení, popudu nebo nápovědy, ale nic takového. Tak už to chodívá: člověk si vymyslí nějakou pitomost a pak je zklamán, když není po jeho. A jak už to rádi zkoušíme na někoho svést, říkala jsem si: Proč jsem sem vlastně jezdila, když žádná rada shůry nepřišla?

Nu, především jsem do Moskvy nejela pro nějakou nápovědu nebo vysvětlení nevím čeho, ale prostě na konferenci lokálních novin. Mám ráda lokální noviny, většinou je dělají lidé, kteří se snaží zlepšit prostředí, v němž žijí, což je snaha chvályhodná. A taky jsem byla zvědavá, jak se Moskva změnila.

Tak tedy: nezměnila, jen všechno pokračuje v kolejích, které znám. Ale řada věcí mě překvapila, přestože je znám. Především tamní kýčovitost: všelijaké zámky, které jako by vypadly z šíleného snu bavorského Ludvíka – načančané jak dorty, ale postavené vedle obludně nudných budov z různých dob dvacátého století. A pak ty kontrasty – jedete nekonečnou dvacet centimetrů hlubokou louží a vedle sebe vidíte napudrovanou a pečlivě nasvícenou budovu, jakou jste si uměli představit leda tak na obrázku. Konference se konala v obrovském hotelovém komplexu kus od centra a procházet tamním přízemím bylo jako v divném snu: bylo zaplevelené kavárnami, ve kterých nikdo neseděl, a obchody se suvenýry, v nichž nebyli zákazníci. Kdo by taky všechny ty matrjošky a talířky s Nikolajem Divotvorcem se stříbrnou svatozáří kupoval? I když, přiznám, byla jsem v pokušení, ono je přece jen něco jiného vědět a vidět. Pak jsem si ale řekla, že takovou věc doma prostě nechci – a kupovat ji (a vláčet se s ní domů) jen proto, abych kamarádům ukázala, o čem mluvím, mi přišlo jako zbytečná námaha. Navíc mi bylo jasné, že kdybych do některého z těch obchodů vlezla, okamžitě se objeví další zákazník, který mě ramenem nebo loktem odstrčí a předběhne, protože tak je tam zvykem.

Ale konference sama byla báječná; účastníci se sjeli z různých dálav, třeba z Chabarovska, a velice je zajímalo, jak mohou zlepšit webové stránky svých novin. První večer, tedy na Velký pátek, jsem se jedné z organizátorek zeptala, zda Putinův palác, kolem kterého jsme jeli, patří Putinovi nebo prezidentovi. Nerozuměla mi – tedy rozuměla, ale nechápala, na co se ptám. "No," vysvětlovala jsem, "až třeba Putin nebude prezidentem..." – "To se nestane," odvětila rázně. "A jestli jo, tak určitě ne za našeho života." Bylo vidět, že ji to pranic netěší. Byla to konference lokálních novin sedmá v pořadí, ale všichni věděli, že je poslední. Společnost Nová Eurasie, která ji léta pořádala a která podporovala lokální noviny i jinak, byla totiž sponzorovaná ze zahraničí a to už se teď nesmí. Chvíli se jí ještě dařilo kličkovat, ale s tím je konec. Bohužel. Stejně jako s adopcemi sirotků do Spojených států, což bylo taky jedno diskusní téma. V Rusku žije v dětských domovech na milion dětí. Podle nedávného průzkumu by 85 procent ruských občanů dítě z dětského domova v žádném případě neadoptovalo.

LN, 5.4.2013