Po Praze jezdí větší bílý dodávkový automobil se slovenskou státní poznávací značkou a nápisem na boku „Móda pro moletky“. To mne znepokojilo. Katastrofálně se totiž nevyznám v soudobých módních trendech; teprve nedávno jsem byl například informován o existenci dámských kalhotek zvaných tanga, které prý jakýsi vtipálek přeložil do slovenštiny jako „tri niti v riti“. No budiž. Ale moletky? Kde se na Slovensku vzaly moletky?

Nemohu bohužel a ke své lítosti konzultovat s Ľudovítem Štúrem, a tak jsem využil prostředků moderních informačních technologií. Internetový slovensko-český slovník mi vyložil pojem moletný jako hovorově vyjádřené baculatý, s tím, že se vztahuje k postavě. Slovník slovensko-maďarský mne poučil, že slovenská moletka je maďarsky molett nö. Ve španělštině je molette měkká houstička, případně buclaté tvářičky, kdežto německé mollig znamená baculatý. Absolutní vrchol mého slovníkového bádání však na mne čekal až ve dvoudílném slovníku polsko-českém (Academia, Praha 1994). Ten mi na 555. straně I. dílu přímočaře prozradil, že polsky moleta je česky moleta, což je zas podle internetového slovníku cizích slov razítko nebo váleček k nanášení tisku či nátěru.

Je mi známo, že orgány tzv. Visegrádské čtyřky pokaždé před svými vrcholnými setkáními úpěnlivě vyhledávají nějaká témata, která by těmto schůzkám mohla dodat alespoň zdání jakéhosi smyslu. Úředníci ministerstev jsou vybízeni, aby si proboha něco vymysleli. Nabízím proto – a zcela nezištně – nosné téma: moletky. Páni ministři zahraničí, předsedové vlád či dokonce prezidenti by se mohli při svých kulinářsky i jinak opulentně připravených zasedáních ve vhodné pauze vážně zamyslet nad tím, kde se to slovo vlastně vzalo. Všichni bychom jim za to byli určitě vděčni.

Já sám se svého dílu odpovědnosti také nezříkám. Speciálně kvůli této záležitosti jsem se letos v létě vypravil na jih Moravy, do Dolních Věstonic, kde uchovávají sošku ideální ženy zhotovenou naším prapraprapředkem (prostudoval jsem při té příležitosti také skvostnou novou révu zvanou pálava, když už jsem tam byl, ale to sem vlastně nepatří). Vzácný originál oné věstonické Venuše, ať se vrátíme k naší věci, je překvapivě malinký. Nicméně pokud jde o proporce oné vysochané či uhnětené dámy, mohu dosvědčit, že to vůbec není žádná gotická vychrtlice s našejdro vystrčeným břichem, to tedy rozhodně nikoli. Je to náramně pěkná paní slohu spíše barokního. A jak jsem si ji tak dlouze a pozorně prohlížel, napadlo mne, že je to vlastně – moletka.