Zimní mrazy mi nevyhovují. Jsem choulostivý pokojový typ. Nechápu, proč někdo běží na lyžích v třeskutém mraze z bodu A do bodu B, když může mezitím v bodě C pohodlně pít horkou čokoládu s rumem a koukat se do hořících kamen v bodě D. Je zcela evidentní, že bod D by měl být někde hodně blízko bodu C. K běhu by mě nezlákala ani vidina diplomu místní tělovýchovné jednoty s fixou vepsaným jménem či hobla od trenéra reprezentace. Lepší teplej rum, než zpocená Katka! Pokud by mi dorostla srst jakou má lední medvěd, tak bych pohyb zasněženou krajinou na nezbytně nutnou dobu znovu přehodnotil.

Většinu zimních sportů ignoruji. Turnaj čtyř můstků bych tipoval na nějakou zubařskou soutěž. Pokud už musím něco takového sám provozovat, tak je to jen pro zábavu. Většinou zábavu těch ostatních. Zima mi prostě nesvědčí. Když se obleču, aby mi bylo dost teplo, tak se zase nepředkloním a nepřipažím. Ne, že bych tyto činnosti potřeboval provozovat současně příliš často, ale občas se hodí. Nemohu třeba donekonečna prosit kolemjdoucí, aby se smilovali a zapnuli mi lyžáky. V zimní výbavě si připadám jako nadsamec tučňáka. Navíc se mě co chvíli někdo ptá, dokdy máme u nás v ZOO vycházky. Jo, a existuje vůbec něco jako slušivá zimní čepice? Pokud se snažím nezmrznout, tak se musím smířit s tím, že definitivně ztratím poslední zbytky důstojnosti.

Nejhorší je prý srážka s blbcem. Na svahu je to komplikováno tím, že každý, kdo vás sejme, je v danou chvíli blbec. Z toho dedukuji, že v zimě jsou srážky vůbec nejhorší. K tomu, abyste se nestali srážencem, potřebujete zpravidla trochu štěstí. Štěstí v neštěstí měl můj známý, který upadl s flaškou slivovice už ve frontě na vlek. Kromě řidiče rolby měli ten den všichni jasnou představu o jeho poloze, ačkoliv v husté mlze nebylo vidět na krok. On jediný byl k nepřečichnutí. Dodnes si myslím, že by se v mlze bez podobného preventivního polití slivovicí neměl nikdo pohybovat. U potencionálního srážitele je nutná i zimní výbava a znalost techniky zvané odbočení, případně zastavení. Ještě dnes si bolestně vzpomínám na lyže, které jsem měl na gymplu. Jmenovaly se Hot Dog a byly určeny pro akrobatické lyžování. Tento fakt byl sám o sobě drobnou zlomyslností výrobce, kterou se snažil kompenzovat jejich nevhodnost pro ostatní formy jízdy po sněhu. Jet s nimi z kopce dolů bez zbytečných salt a piruet by nezvládla ani Šárka Záhrobská.

Pohyb po svahu vyvolává u většiny lyžařů příjemné vnitřní chvění. Pokud vidí mne jedoucího z kopce, pak chvění neustává, jen trochu mění charakter. Divím se jim. Vždyť šus-pluh je jistě starodávná česká lyžařská technika. Ze svahu se řítím větší rychlostí než dokáže vyvinout závodní Škoda Felace. Většinou je to tím, že mi namrznou skla od brýlí, takže neriskuji zbytečnými změnami směru jízdy. Před sjezdem se poleju slivovicí a křičím: „Pozóóór“ nebo mezinárodně srozumitelné: „Uááá“. Ještěže u nás lyžuje dostatek dobře pojištěných Holanďanů, tak je vždycky o koho zastavit.

Jen jeden zimní sport mě baví. Tedy pasivně. Je to hokej. Nechápu sice, jak může někdo vydělat miliardu tím, že postrkuje klackem kus gumy po ledě, ale budiž. Taky nevím, proč se hokeji říká lidová zábava, když se při něm boxují samí milionáři. Kromě hokeje je k vidění i zápas řeckořímský a hlasatel často slibuje i mezidruhové křížení (například Špaček pokryl Straku). Tomu se nemůže nic vyrovnat. Například u běhů na lyží nemají v pokrytí některých závodnic dodnes jasno ani vševědoucí média.

Další olympiáda se nám nezadržitelně blíží. U lahvového vína budu sledovat Nikolu Sudovou, kauzu Lety přehluší kauza lety na lyžích. Katka Neumanová snad pojede rychleji než Pinďolino a Aleš Valenta se bude vykrucovat víc než Grossův strýc. Snad si konečně všichni v teple svých domovů společně zařveme „Hoši do toho!“ Možná proto, že jsme teď měli dost příležitostí volat ono obrácené: „Hoši od toho!“