Mezi vlasy a krásu se často klade rovnítko, ztráta jednoho znamená i ztrátu druhého. Vlasy se stříhaly dívkám, které spaly s nepřátelskými vojáky, jako trest i jako znamení hanby. Jeptiškám a chasidským manželkám se vlasy holí. Ve filmu Anna a vlci (Carlos Saura, 1973) se klade rovnítko mezi ostříhání vlasů, znásilnění a vraždu. Ještě relativně nedávno by slušná Evropanka nevyšla z domu prostovlasá. Dnes stále ženy z jiných kultur platí životem za to, že si nezakryjí vlasy. Za zbavováním žen vlasů nebo jejich nucením si vlasy zakrývat bývá snaha kontrolovat jejich sexualitu a strach z ní.

Jedna z mých nejranějších vzpomínek je na vysokou otáčecí židličku, ve které ječím jak pavián, zatímco se mi do týla zakusuje mašinka sadistického holiče. Vedle stojí matka a jásá, že mám hlavičku jak makovičku. Schválně si někdy makovici prohlédněte a posuďte, zda je to důvod k jásotu.

Pro matku vlasy, ať už vlastní nebo moje, vždy představovaly nutné zlo, a podle toho s nimi nakládala. Sama pravidelně docházela k paní Šajdlové, odbornici na obzvlášť tuhé šokyjalistické květáky. Když jsem odrostla otáčecí židličce, ale dosud nedospěla pro paní Šajdlovou, stříhala mě matka sama. Činívala tak v prádelně našeho paneláku, kde úklid byl snadný a navíc odtamtud nebyl slyšet můj řev.

Při pohledu do zrcadla řev přešel v úpěnlivý pláč, během něhož jsem na bábinčině měkkém klíně proklela svou sudbu a žalovala, že se mi odnechtělo žít. Moudrá bábinka se šedinami stočenými do úhledné ruličky mě utěšovala, že to přebolí, jednou budu dospělá a budu cestovat, třeba na sever mezi fjordy a ledovce. Usoudila jsem, že fjordy jsou v bezpečné vzdálenosti od prádelny, vysmrkala se a šla plánovat cestu v atlasu.

Ve třetí třídě mě před prádelnou zachránil rudý bratr Vinnetou. Šprajcla jsem se, že budu mít copy jako Ribanna. Proti Karlu Mayovi byla matka malá šarže, neboť otec mi nejen k vánocům opatřil všechny tři podpultové díly, ale dokonce mě pašoval do promítačovy kabiny, odkud jsem jako první ze třídy viděla každou novou vinnetouovku s Pierre Bricem. Co na tom, že mi na vysoké židličce vždycky zmrtvěly nohy.

Matka neochotně přiznala, že se jí líbí Lex Barker, nicméně asi rok ráno co ráno neopomněla zdůraznit, jakou nenahraditelnou ztrátu času představuje zaplétání mých copů a jejich beruškování. Nejspíš bychom místo toho stihly provést kvadraturu kruhu a ještě vynalézt perpetuum mobile. Potom jsem ve škole dostala vši a bylo po Ribanně.

S příchodem tanečních mi matka velkoryse nabídla objednání u paní Šajdlové. Možná mě jí chtěla předhodit místo sebe, neboť si mezitím v Tuzexu koupila silonovou paruku a pod ni nosila pánský sestřih. Pravila jsem, že k paní Šajdlové jsem dosud nedospěla a bohdá nikdy nedospěju. A tak zůstalo u prádelny.

Ještě mám schovanou fotku z prodloužené. Představte si dlouhé empírové šaty z bílé krajky, za jaké by se nemusela stydět ani kněžna Zaháňská, krátké nabírané rukávky z tylu s aplikovanými motýlky doplněné bílými rukavicemi po loket, kolem krku bleděmodrou sametku se zlatým medailónkem. Nad to si pak přilepte oškubanou hlavu chovanky pasťáku s výrazem otráveného malajského šípu. Vedle stojí matka v paruce, vysmátá jak lečo.

Roky utekly a bydlela jsem v domě mezi dvěma fjordy, s výhledem na ledovce. S láskou jsem opatrovala empírové hodiny po bábince. Vlasy jsem měla do půl zad a čas, kdy jsem si z nich vytvářela roztodivné krucánky, jsem považovala za dobře strávený. A v tu chvíli se do mě zakousla ta mrcha leukémie.

Ve špitále byla s vlasy potíž. Jelikož jsem byla ve dne v noci na hadičkách a na kyslíku, mohla jsem se mýt jenom žínkou v umyvadle. Vzhledem k potížím s rovnováhou a neohrabanosti mi ani to moc nešlo, a strčit hlavu pod kohoutek bylo nebezpečné.

Po několika dnech, když se jedna návštěva taktně optala, zda mě sestry udržují v čistotě, jsem ukecala Angelu, aby mě na chvíli odpojila a pustila do sprchy. Souhlasila nerada, pod podmínkou, že to bude opravdu jenom na deset minut. Ujistila jsem ji, že se umím sprchovat bleskurychle, jelikož jsem strávila rok v uprchlickém táboře. Rozesmála se a byla moje.

Do sprchy jsem se vznášela, opojena svobodou od stojanu a zalepena igelitem, aby se mi nenamočil vetřelec. Stihla jsem to za slíbených deset minut a v čistém erárním pyžamu jsem se cítila jako královna ze Sáby. Dlouho mi to ovšem nevydrželo. Nastoupily dvě malé polské sestřičky s mašinkou, na podlahu rozprostřely igelit a ojely mě na docela slušivou dvoucentimetrovou délku. Na kolenou mi zmíraly dlouhé nazlátlé kadeře, jaké už nikdy mít nebudu. Do týdne vypadaly i ty dva cenťáky.

Život bez vlasů má zcela netušené stránky. Nepotřebujete šampón, na celé tělo si vystačíte s mýdlem. Do koupelnového repertoáru zařadíte nové hity, třeba Plešatou, plešatou, tu já mám nejradši nebo Ach kde jsou ty časy, kdy jsi míval vlasy. Hlavu utřete a je suchá. Když se mermomocí chcete fénovat, stačí prásknout dveřmi.

Na druhou stranu je vám ale pořád zima na hlavu, i v noci. Řešila jsem to hedvábným šátkem přes den a vlněným turbánkem navečer, když se ochladilo. Sestry mi šmajchlovaly, že vypadám jako Gloria Swanson. Připadala jsem si spíš jako Němka při odsunu. Na noc jsem si již méně elegantně přikrývala hlavu ručníkem, který mi taky chránil oči před všemi těmi blikátky na pokoji a světlem z chodby.

V kufříku jsem objevila kosmetickou taštičku, kterou mi klenot láskyplně přibalil. Byla plná sponek, vlásenek a gumiček. Spolubydlící se přišla podívat, čemu se tak příšerně chechtám. Jó, zlatá prádelna!

© Zuzana Kulhánková