O vyrovnání se (přesněji by mělo být vyrovnávání se) s minulostí většinou slyšíme v souvislosti s dobou komunismu, ale ledacos naznačuje, že se společnosti či jejich reprezentace snaží – a možná musejí snažit – i o vyrovnání s minulostí starší. Třeba v Rusku se vyrovnávají se začátkem druhé světové války. Neberou si servítky a činí tak rovnou zákonem. Můžete být odsouzeni i za to, když se necháte slyšet, že Sovětský svaz vpadl v září 1939 po dohodě s Hitlerovým Německem do Polska. Je to samozřejmě pravda a existuje o tom bezpočet důkazů. Jenže dnešní Rusko o té pravdě nechce vědět, neučí ji ve školách a snad si představuje, že na ni svět zapomene.

V Polsku zase mají zákon, který může dopadnout na toho, kdo mluví o „polských koncentračních (natožpak vyhlazovacích) táborech“. To chápu – v době, kdy nacisté zřizovali a provozovali ony tábory, neexistoval polský stát, takže jednoduše žádné tábory ani nic podobného zřizovat nemohl. A že Polákům jdou silně na nervy slova „polské tábory“, docela chápu. Méně už chápu, proč stejný zákon zapovídá mluvit o polské kolaboraci, či dokonce účasti na holokaustu: v Polsku se stejně jako na všech územích okupovaných nacistickým Německem zajisté našli lidé, kteří například udávali skrývající se Židy. V této souvislosti nelze opomíjet, že se našli i Poláci, kteří ty Židy ukrývali – Polsko má nejvíc Spravedlivých mezi národy, tedy lidí, kteří Židy zachraňovali. A ještě je třeba dodat, že když vás za okupace dopadli jako vojáka podzemní armády se zbraní, poslali vás před soud. Když vás ale nachytali při ukrývání Židů, pověsili vás bez cavyků i s rodinou.

To jsou příklady vyrovnávání se s minulostí, které bych označila za negativní. Existuje samozřejmě i vyrovnávání pozitivní, třeba stavba pomníků nebo umisťování destiček, aby chodec věděl, že z tohoto domu byl odveden na smrt ten a ten. Také se dají přejmenovávat ulice – byť bych v tomto případě byla pro připomínání názornější, pro tabulku, na níž by stálo, jak se ta ulice jmenovala dřív a odkdy dokdy.

Je to několik dnů, co minulost připomněl naprosto nepřijatelně ministr financí Andrej Babiš – minulost tragického tábora v Letech. Andrej Babiš nešel před soud, nicméně se omluvil a do Let se vypravil, aby tam položil růže. V tomto případě se ale věc, zdá se, obrací k vyústění přece jen pozitivnějšímu, než jakým je gesto jednotlivce: vypadá to, že svítá na časy a vláda přece jen nějak zlikviduje (tedy vykoupí a zruší) ostudný vepřín, jehož existence právě na tom místě se naprosto neslučuje s jakoukoli pietou. Po bezmála sedmadvaceti letech svobody a otevřených možností... ale víme, že lepší pozdě než nikdy. Samozřejmě nevím, zda se v Andreji Babišovi hnulo svědomí, nebo zda pochopil, že přestřelil, a snaží se to napravit tím, že se peníze v rozpočtu najdou. V každém případě jsem velice vděčná Ludvíku Hradilkovi, že na Babišův nemožný výrok upozornil.

LN, 9.9.2016