Na rozdíl od Čechů Američané obecně vnitřnostem zrovna neholdují; proto jsem byl mile překvapen, když jsem v jednom bostonském supermarketu narazil na čerstvé dršťky. Koupil jsem hned tři balení, celkem asi jeden a půl kilogramu. Pořídil jsem další ingredience na polévku a vyrazil směrem k pokladně. Vše probíhalo pokojně a stereotypně až do okamžiku, kdy paní pokladní narazila na dršťky.

Nedůvěřivě pohlédla na mě a poté na nebohé dršťky, ohrnula nos, nasadila si rukavice a s výrazem maximálního opovržení se mě zeptala, co to vlastně je a k čemu je to dobré. Po pravdě jsem odvětil, že je to kravský žaludek na velmi chutnou polévku. Lehce zezelenala, rychle oskenovala čárový kód a zeptala se mne, zda budu platit kartou či hotově. Podal jsem jí svoji kreditku; její nechuť se přenesla od drštěk na moji kartu. Prohlásila, že průsvitnou ještě neviděla a zavolala manažera. Ten přišel, nenašel na mé kartě nic závadného a prohodil něco o „zajímavém zápachu“. Ten komentář nejspíš nepatřil mé kolínské od Armaniho.

Po příchodu domů jsem začal dršťky vyvářet. Okno bylo dokořán a na parapet jsem prozíravě posadil větrák, neboť nechci, aby mě moje návštěvy podezíraly z porcování mrtvol, které schovávám ve skříni. Po dvojím vyváření drštěk byla polévka zdárně dokončena.

Druhý den jsem barvitě vylíčil tyto peripetie a lukulské hody kolegům, kteří ale nesdíleli moje nadšení. Divili se, proč jsem něco takového jedl a trávil tolik času vařením - inu, národ odchovaný McDonaldem se nezapře.

Polévka vydržela necelé dva dny. Byla výborná a nemohu se dočkat, až si ji zase uvařím. Nějak se mi ale nedaří podruhé narazit na dršťky...