18.11.2017 | Svátek má Romana


FEJETON: Mé velikonoční dětství

19.4.2017

Slavný francouzský pilot a spisovatel Saint-Exupéry se kdysi sám sebe zeptal: Odkud přicházím? A odpověděl si: Přicházím ze svého dětství!

Mám chuť v tázání pokračovat a zeptat se: Jaké bylo moje dětství? A tady je odpověď: Moje dětství bylo velikonoční! Kam moje paměť dohlédne, těšíval jsem se vždycky na jaro, protože v té době jsme opouštěli s babičkou Prahu a stěhovali jsme se do Luk pod Medníkem.

Nejdříve nesměle, jen na víkendy, abychom si nový rok ozkoušeli, ošahali, očichali, abychom věděli, do čeho jdeme. Později jsme tam jezdili na půl týdne a od první dubnové bouřky jsme tam už bývali minimálně až do švestek či do povidel, kdy po obloze táhly trojúhelníky divokých husí.

Od té doby si pamatuji, že Velikonoce voní hlínou, která se otevírá a vlhne jako roztoužená žena. Na zimu se půda schoulí, aby jí nebylo moc zima. Zjara se začne drolit, ráda pije, nasává a bobtná. Jsou z ní cítit zetlelé stopy minulého léta a nová chuť se rozdávat.

Letos na počátku dubna jsem se s touto vůní zase setkal na zahradě, když jsem šel pro dříví. Nečekaně mě přetáhla přes nos a já na zlomek času omládl o 60 let. Když pršelo, babička Bohumila nosila zelenkavou pelerínu s mohutnou kapucou, holinkama a vypadala jako švédští námořníci.

Generační skepse

Tou dobou jsme spolu okopávali a prořezávali stromy, přerývali záhony a já pro strejdu Fanflulíka sbíral žížaly, s kterými chodil na ryby. Naše nažloutlé žížaly sázavským candátům obzvláště chutnaly.

Od února jsme doma za okny pěstovávali ze semínek rajčata a okurky. Semínka rajčat jsme rovnou strkali do hlíny, ale okurky jsme nechávali naklíčit na mokré vatě. Denně jsem je pozoroval a čekal, kdy puknou a vystrčí sepjaté dvojice lístků. Prosili jimi, abychom je zasadili do hlíny. V ten čas už bylo třeba pikýrovat rajčata a přesazovat je do rabátek, aby mohla košatět. V květnu už šla málem sama pěšky z Prahy do Luk pod Medníkem.

Když jsme kontrolovali nabobtnalá semínka okurek, vždycky jsme si s babičkou vyprávěli. Tehdy ale dlouho mlčela a pak pravila pevným hlasem: „Já vím, že teď se říká něco jiného, ale tvé děti se o tom už budou učit, Jan Masaryk neskočil z okna, ale vyhodili ho.“ Muselo to být někdy na jaře roku 1948. Škoda, spletla se o generaci. Učí se o tom až moji vnuci a dodnes se neví, jak to bylo.

Po Masarykovi zemřel 3. září Edvard Beneš a s ním se pohřbívala celá Masarykova republika. Správná odpověď na mou otázku tedy zní. Moje dětství bylo jarní, velikonoční i pohřební.

Oba ty pocity jsou ve mně jako v truhle a nemohu se jich zbavit. Měl jsem v úmyslu napsat jen milý fejeton o Velikonocích a o tom, odkud přicházím. Je to nejspíš svědectví o tom, že přicházím odněkud, odkud to napsat nejde. Promiňte: ani v pointě se generační skepse nezbavím.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus



Diskuse


A. Alda
12:52
19.4.2017

M. Krátký
3:28
19.4.2017

počet příspěvků: 2, poslední 19.4.2017 12:52









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.