Už zase Mardi Gras Parade 2017 v Sydney ťuká na dveře. Už se zase sjela mládež a vyznavači Gay and Lesbian z celého světa, aby se těšili, radovali, sportovali, užívali si párty na Bondi Beach, Victoria Park a po celé Sydney a exibovali, jásali a nakonec celou oslavu zakončilii ve velkolepém průvodu po celé Oxford Street v srdci města.

Kdo ten průvod neviděl, kdo tu atmosféru neprožil, neví, o čem mluvím. Já, která jsem tam vloni čekala tři hodiny na průvod, než jsem se po centimetrech zaklínila u mantinelů, já, která jsem neměla ponětí, nač čekám, jsem se rozplakala dojetím, když se blížil řev motorek, pestrobarevný rej mašin s jásajícími jezdci. Všechno všude řvalo pestrými kostýmy, ječelo vzrušením jako v kotli a do toho jásotu ještě klaksony a hudba ze všech stran. Lidi kolem vyřvávali, ruce nad hlavou, prostě stonásobná radost zavalila ulice, město, celé Sydney. Nemohli jste zůstat vně, ta mocná vlna vás vtáhla do svého středu a vy jste se v ní motali a točili. Tak mocný pocit radosti člověk zažije v životě málokdy. Necítíte, že stojíte na jedné noze, namačkaná jak sardinka na miniaturním prostoru, necítíte tělo, jen vaše oči zírají na všechnu tu barevnost, uši jsou zahlceny hudbou, jásotem a křikem a vaše duše podmaněná tím vším kolem hltá plnými doušky tu atmosféru festivalu.

Když průvod skončil, mantinely byly už postaveny tak, aby lidé pokojně odcházeli určitými koridory a neblokovali dopravu. Přemýšlela jsem, v čem tkví radost této slavnosti, tohoto festivalu. Jistě velkou zásluhu na tom má slunce, vyhřáté ulice, vlídné počasí města. Ale jen v tom to není. Je to v lidech. Je to v jejich způsobu života. Podmínkou je jistě: dát lidem práci, dobře jim za ni zaplatit a nechat je svobodně dýchat. Kdyby to nebylo tak daleko, sedla bych na letadlo třeba se stanem a rozletěla se nadýchat té jedinečné neopakovatelné atmosféry, uložit si ji jako lék do srdce a třeba přespat ve stanu v parku u Central Station.

Byla jsem v Sydney půl roku a za celou tu dobu jsem se tam nesetkala s nevraživostí nebo neochotou. Zní to až neuvěřitelně. Když tam procházíte ulicemi, každý se na vás usmívá, ochotně vám ustoupí z cesty, pomůže, aniž ho o to požádáte, a když předbíháte ve frontě u Ferry, každý vás ochotně pustí, ustoupí, abyste se mohli prodrat dál. Takže se v duchu zastydíte a nikam se nehrnete. Opakuji, ta slušnost a spokojenost je v lidech. A toto vše, ta mentalita lidí se odráží ve způsobu života a nakonec i v tanečním skvělém průvodu.

A tady u nás doma se člověk zamýšlí, čím to je, že lidem chybí radost. U nás se lidem nikdy nežilo tak dobře jako v dnešní době. Žijeme po dlouhém období válek v míru, nemusíme stát fronty na základní potraviny a běžné spotřebiče, můžeme svobodně cestovat bez výjezdních doložek a směšného přídělu valut, nejsme nuceni odebírat předepsaný tisk, podstupovat politická školení, obchody jsou plné zboží, na příděl auta se roky nečeká, a přesto jsou u nás lidé stále nespokojeni. Není v nich radost. Nedovedou spontánně jásat a radovat se třeba z průvodu městem. Nedovedou být k sobě dokonce ani slušní. Někde je zakopaný pes, jak se říká.