25.4.2024 | Svátek má Marek


FEJETON: Malý velký svět

21.7.2016

Ve čtvrtek v poledne jsem fotografoval antilopy v rezervaci Okonjima v Namibii a myslel na to, že v pátek v poledne už budu s pejsky Gari a Norou v lese ve Zvoli, Středočeský kraj. Procházel jsem se pohádkově krásnou krajinou, vedla mě offline mapa Maps.me na mém mobilu a měl jsem jedinou starost, aby se naše výprava v pořádku dostala do Windhoeku, stihla vrátit auta do půjčovny a včas nasedla do letadla. Při cestách do Afriky je efekt zázraku násobený tím, že se zpravidla létá v noci a časový posun je zanedbatelný, pokud nějaký, zde to je jedna hodina. V Africe usnete a probudíte se doma. Jednoduchý efekt technického zázraku.

Výprava se v pořádku vrátila, s pejsky jsem se po lese prošel, večer otevřu zprávy a čtu, že se v Istanbulu střílí a je povstání, a pak po celý víkend pan ministr zahraničí varoval, aby nikdo do Istanbulu nejezdil. Istanbul, můj ty bože, vždyť je to kousek! Krásné město rozkročené na dvou kontinentech. Jeho Hagia Sofia mi teď připadá nedosažitelně daleko. A co taková Nice, ta je vysloveně na dosah ruky! Nedaleko v Antibes je Musee Picasso, koupil jsem si tam picassovský hrneček na čaj, denně z něho piju. Bude se mi ještě chtít procházet se po Promenade des Anglais?

Asi ano a do Istanbulu se jistě taky budu chtít vrátit, posedět si v čajovně a dýmat šíšu, ale co je to platné, ta pohoda už nebude taková, jako když jsem tu byl se svou Ljubou před dvěma lety o Velikonocích. Taky do rezervace v Nakuru v Keni bych se rád znovu podíval, ale vím, že bych nepřestal myslet na to vraždění v sámošce v Nairobi, tam jsme si kupovali rýži do rýžových stativů – to jsou pytlíky, které si dáte do okna džípu a opřete o ně teleobjektiv svého fotoaparátu.

Letecká doprava, internet, telekomunikace, GPS a aplikace jako Maps.me, to všechno svět zmenšilo, pohybujete se z místa na místo jako na létajícím koberci. Jenže je tu faktor nenávisti, faktor fanatismu a ten dal té pohádce ránu z nemilosti. Rok od roku přituhuje. Kdykoli jdu kontrolním rámem – a ty budou brzy v kdejakém krámě, jako to mají třeba v Manile na Filipínách, moje kovové kloubní protézy vyvolají poplach a to pak následuje tělesná prohlídka, rektoskopie to zatím není, ale ta přijde v úvahu po dalších výbuších. A přitom dobrotivý francouzský policajt pustí náklaďák do zakázané zóny na heslo „vezu zmrzlinu“.

Nejspíš si na to zvykneme. Je to všechno moc čerstvé a těžko předvídat na deset, dvacet let dopředu. Ta nenávist nezmizí a ponese smrtelné ovoce, to je jisté. Mohu také předpokládat, že budeme nostalgicky vzpomínat na doby, kdy jsme mohli jít po ulici a nepřišla nám na mysl otázka – nerozmašíruje mě auto? Nezastřelí mě někdo? Nevyhodí mě někdo do povětří, až vlezu sámošky?

Možná je v tom nějaká krutá spravedlnost. Ubylo bázně, přibylo pýchy a toto je odplata.

LN, 18.6.2016