31.8.2016 | Svátek má Pavlína






FEJETON: Malé věci

31.3.2014

Jedna záležitost mě teď dvakrát po sobě s týdenním odstupem vedla na Jižní Město, kam normálně moc nepřijdu. Pokaždé jsem si říkala, že v autobuse v rychlosti přečtu něco, co jsem doma nestihla, ale ani jednou z toho nic nebylo, jen jsem se dívala z okna. Bylo to zarážející: je teprve druhá polovina března a poprvé na keřích rašily lístky, tak jak v tu dobu mají.

Podruhé ovšem vypuklo jaro a stromy i keře kvetly. Jen některé, naštěstí, zatímco na jiných jsem mohla pozorovat prázdná hnízda, v nichž jsem letos v zimě našla zalíbení. Dřív jsem si jich kdožvíproč nevšimla – asi jsem koukala do země a kolem, a až když jsem zvedla hlavu, abych se podívala, kde co lítá, najednou mě praštila do očí. Takové prázdné hnízdo ve mně vyvolává všelijaké pocity: trochu nostalgie, ale víc zvědavosti – kdopak do něj asi přiletí? A taky jsem si říkala, že zima vlastně není tak špatná, byť bez sněhu a ve městě jakási celá špinavá. Ukazuje něco, co v létě pro listí není vidět, odhaluje jedno malé tajemství.

Jaro letos přišlo brzy a rychle, což možná není dobře. Nepustila jsem se ale do úvah o klimatu, oteplování či neoteplování a politických důsledcích počasí vůbec, nýbrž do zpytování svědomí: neunikají mi náhodou kvůli všelijaké politice a světoborným záležitostem (které nemohu ovlivnit) věci daleko přirozenější a – přiznejme si – příjemnější (které taky nemohu ovlivnit)? Jako třeba ptačí hnízda, která ukáže až zima, když jsou prázdná?

No, žádné zásadní předsevzetí jsem neudělala, jen jsem nezávazně snila o tom, že bych si třeba mohla přečíst něco o stěhovavých ptácích, možná bych zjistila, že někteří hnízdí tam a jiní onde, a třeba bych se naučila poznat, které prázdné hnízdo komu patří…

Když jsem ale přijela domů, spiklenecky na mě zamrkaly knihy z hromádky, kterou mám u postele: "Copak, copak? Zapomeň na ptačí hnízda, máš tady práci! Tak, kterou pak začneš?" Přirozeně tou, kterou musím vrátit do knihovny…¨

A když už o té práci, tak mám ještě jednu malou a velice protivnou věc. Pozvali mě nedávno dvakrát po sobě do Českého rozhlasu, abych mluvila o něčem, čemu snad i trochu rozumím. Drze jsem se ptala, jestli mi za to zaplatí. Nezaplatí, nejsou na to peníze. To je mi teda mediální politika! Což o mne, já přijdu, mám to pár kroků a občas se musím ze židle od počítače zvednout, abych k ní nepřirostla, ale co kdybych bydlela třeba na Jižním Městě? Chtělo by se mi jet desítky minut do rozhlasu a pak zas desítky minut zpátky? Nedala bych přednost obyčejné procházce a okukování postupu jara?

Celkem chápu, proč média neplatí za vystoupení politikům: ti mají v popisu práce propagaci svých myšlenek. Ale já nejsem a nechci být politik, a abych mohla o něčem mluvit, musím to znát. Copak si Český rozhlas myslí, že takové vědomosti nejsou kapitál a že takové vystoupení není práce? Myslí si snad, že novináři tolik touží vystupovat v jiných médiích? A hlavně – copak si myslí, že až začnou ta neplacená vystoupení odmítat, naplní vysílání redaktoři sami? Ano?

LN, 28.3.2014



Diskuse


J. Gogo
21:47
31.3.2014

Š. Hašek
20:24
31.3.2014

P. Papež
12:49
31.3.2014

E. Sevrát
11:12
31.3.2014

počet příspěvků: 4, poslední 31.3.2014 09:47









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.