8.12.2016 | Svátek má Květoslava






FEJETON: Malé věci

31.3.2014

Jedna záležitost mě teď dvakrát po sobě s týdenním odstupem vedla na Jižní Město, kam normálně moc nepřijdu. Pokaždé jsem si říkala, že v autobuse v rychlosti přečtu něco, co jsem doma nestihla, ale ani jednou z toho nic nebylo, jen jsem se dívala z okna. Bylo to zarážející: je teprve druhá polovina března a poprvé na keřích rašily lístky, tak jak v tu dobu mají.

Podruhé ovšem vypuklo jaro a stromy i keře kvetly. Jen některé, naštěstí, zatímco na jiných jsem mohla pozorovat prázdná hnízda, v nichž jsem letos v zimě našla zalíbení. Dřív jsem si jich kdožvíproč nevšimla – asi jsem koukala do země a kolem, a až když jsem zvedla hlavu, abych se podívala, kde co lítá, najednou mě praštila do očí. Takové prázdné hnízdo ve mně vyvolává všelijaké pocity: trochu nostalgie, ale víc zvědavosti – kdopak do něj asi přiletí? A taky jsem si říkala, že zima vlastně není tak špatná, byť bez sněhu a ve městě jakási celá špinavá. Ukazuje něco, co v létě pro listí není vidět, odhaluje jedno malé tajemství.

Jaro letos přišlo brzy a rychle, což možná není dobře. Nepustila jsem se ale do úvah o klimatu, oteplování či neoteplování a politických důsledcích počasí vůbec, nýbrž do zpytování svědomí: neunikají mi náhodou kvůli všelijaké politice a světoborným záležitostem (které nemohu ovlivnit) věci daleko přirozenější a – přiznejme si – příjemnější (které taky nemohu ovlivnit)? Jako třeba ptačí hnízda, která ukáže až zima, když jsou prázdná?

No, žádné zásadní předsevzetí jsem neudělala, jen jsem nezávazně snila o tom, že bych si třeba mohla přečíst něco o stěhovavých ptácích, možná bych zjistila, že někteří hnízdí tam a jiní onde, a třeba bych se naučila poznat, které prázdné hnízdo komu patří…

Když jsem ale přijela domů, spiklenecky na mě zamrkaly knihy z hromádky, kterou mám u postele: "Copak, copak? Zapomeň na ptačí hnízda, máš tady práci! Tak, kterou pak začneš?" Přirozeně tou, kterou musím vrátit do knihovny…¨

A když už o té práci, tak mám ještě jednu malou a velice protivnou věc. Pozvali mě nedávno dvakrát po sobě do Českého rozhlasu, abych mluvila o něčem, čemu snad i trochu rozumím. Drze jsem se ptala, jestli mi za to zaplatí. Nezaplatí, nejsou na to peníze. To je mi teda mediální politika! Což o mne, já přijdu, mám to pár kroků a občas se musím ze židle od počítače zvednout, abych k ní nepřirostla, ale co kdybych bydlela třeba na Jižním Městě? Chtělo by se mi jet desítky minut do rozhlasu a pak zas desítky minut zpátky? Nedala bych přednost obyčejné procházce a okukování postupu jara?

Celkem chápu, proč média neplatí za vystoupení politikům: ti mají v popisu práce propagaci svých myšlenek. Ale já nejsem a nechci být politik, a abych mohla o něčem mluvit, musím to znát. Copak si Český rozhlas myslí, že takové vědomosti nejsou kapitál a že takové vystoupení není práce? Myslí si snad, že novináři tolik touží vystupovat v jiných médiích? A hlavně – copak si myslí, že až začnou ta neplacená vystoupení odmítat, naplní vysílání redaktoři sami? Ano?

LN, 28.3.2014



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


J. Gogo
21:47
31.3.2014

Š. Hašek
20:24
31.3.2014

P. Papež
12:49
31.3.2014

E. Sevrát
11:12
31.3.2014

počet příspěvků: 4, poslední 31.3.2014 09:47









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.