Slovo beletrie pochází z francouzského belles lettres, což přeloženo otrocky by znamenalo "krásná písmena". Lepším ekvivalentem je "krásné písemnictví", ale nezasvěcence by to mohlo zmást stejně jako neurčité termíny "vážná hudba" nebo "abstraktní umění". Přesněji pro českého uživatele se vyjadřuje k danému předmětu anglické fiction, protože slova fikce, fiktivní jsou používána i v hovorové češtině celkem správně - smyšlenka, smyšlený. Názorným důkazem toho, že beletrie je založena na smyšlenkách, je známý pojem science-fiction, podsystém, který bez nápaditých, vědecky se tvářících fikcí by nemohl existovat ve svém mateřském systému - beletrii.

Námitky? Jistěže - například kam zařadit deníky, memoáry, paměti, životopisy, cestopisy?... Inu, nesahejme jejich autorům na svědomí, trošku fiktivnosti do jejich díla přisypává bohyně zapomnění, stopu fikce na stránkách těchto žánrů po sobě zanechávají opatrnost, ohleduplnost, ješitnost i škodolibost - nevlastní sestřenice autorova talentu. Přisoudíme-li beletrii vlastnosti systému, pak jsou tyhle formy někde blízko u jeho hranic, a i samy hranice beletrie jsou na mnohých místech nejednoznačné, mají hodně výběžků a různých zákrut, zkrátka jsou "fuzzy".

Systémový pohled na beletrii vyžaduje mimo jiné taky podívat se na její okolí. Nejdůležitějšími prvky tohoto okolí jsme my, čtenáři a posluchači, potom vy, co beletrii nemusíte, oni a ony (nakladatelé, vydavatelé, distributoři, publikující kritici, sponzoři, knihovny, knihkupci, knihvazači, knihomolové, antikvariáty a dal.), média, reklamní agentury, tiskárny, literární servery, atd, atd - a peníze.

Když máme takto systémově pěkně všechno vymezeno a určeno, zkusme odpovědět na dotaz jednoho našeho současného maturanta: Na co je nám tahleta beletrie?

Význam systému závisí na tom, jak systém působí přes své hranice na své okolí. Při chladném logickém uvažování musíme přiznat, že o beletrii to nevíme. Víme jenom, jak beletrie působila v minulém čase na své okolí. Konstatovat, že působila dost, je málo. Ovlivňovala přímo nebo nepřímo celou řadu oborů, odvětví, lidí, dokonce i věcí.

Nejblíže k beletrii měly vždy ostatní druhy umění. Nejen ilustrace k románům, povídkám, pohádkám, pověstem, bájím a fantazijním vyprávěním živily od Gutenbergových časů dlouhé řady kreslířů, grafiků a malířů, ale v doprovodu znalce po historii výtvarného umění bychom našli mnoho soch i obrazů, ze kterých na diváka shlíží známé literární postavy a postavičky. Podobně hudební skladatelé se nechávali inspirovat literárními díly i prozaického typu - stačí zalistovat v programech oper, operet, muzikálů a baletů, o symfonických básních nemluvě.

Zvláštní odstavec by se měl týkat filmového umění, protože podle beletristických předloh vznikaly filmy od samého počátku filmování. Kdybychom vzali v potaz třeba jen archiv českých hraných filmů, tak těch scénářů s titulkem "podle povídky..." nebo "podle románu..." bude na stovky. A u světové kinematografie? Červený a černý... Tři mušketýři... Vojna a mír... Horalka... Harry Potter... Velký Gatsby... Milenec... Krakatit... Dalších titulů nespočet.

Znalost beletrie se hodí politikům, kteří ve svých projevech chtějí demonstrovat svou nápaditost a půjčují si k tomu známé literární postavy. Citují Josefa Švejka, znají Saturninovy průpovídky, pokoušejí se zesměšnit Mirka Dušína, připodobují návrhy svých oponentů slavnému dortu, upečeného Pejskem a Kočičkou. Komentátoři z novin se zase rádi blýsknou připomenutím literární postavy jako názorného společenského modelu. Oblomov, Don Quichot, Anna proletářka, Král Šumavy, D´Artagnan, Kája Mařík, komisař Maigret - promiňte, i těch nejznámějších je mnoho, každý je k nějakému příměru dobrý.

Beletrie ovlivňuje přímo i nepřímo školství, výchovu a morálku mládeže - tady by bylo namístě odbočit a sepsat zvláštní esej. Maturity, češtinářky, povinná školní četba, čítanky, písemky, zkoušení, školní časopisy, soutěže.... Opisování, taháky, falzifikace, plagiáty... Realizmus, romantizmus, naturalizmus... Dialogy, vnitřní monology, líčení, popisy... Obrazně řečeno: velký kotel, pod kterým beletrie topí.

Když jsme u těch popisů: beletrie mívala někdy tak velký vliv, že se podle popisu postavy z románu mladí lidé oblékali, podnikali výlety do míst, kde se děj románu odehrával, podle svých románových vzorů psali milostné básně, dopisy a dokonce ti nejpoblázněnější si skutečně sáhli na život. Jako vzor jim posloužil Goethův mladý Werther.

Otázky, které visí ve vzduchu: Jak působí na své okolí beletrie dnes? Jak bude působit zítra? Bude tomu tak, jak soudí Karel Piorecký v České literatuře (roč.60, 2012, č.6, str. 821 - 847)? Že následkem nástupu internetu se stává literatura volnočasovou aktivitou mas? Že může literaturu veřejně provozovat každý a bez omezení? Že někdy z takových aktivit vzejde umělecké dílo? Podle Pioreckého se hroutí pomyslná hranice literatury jako prestižního veřejného diskurzu, k jehož tvorbě mají přístup pouze ti, kteří disponují vzděláním, talentem, schopností komunikovat s redakcemi - nebo rovnou známostmi. Zviditelňuje se literatura dříve psaná do šuplíků, nezveřejňovaná, skrytá, spící v bezvědomí. Jsme svědky nového zlidovění literární kultury, podobného tomu, které nastalo po vynálezu knihtisku.

© Petr Kersch, Děčín, březen 2013