Ač to dělám nerada, musím začít jedním klišé, a jako by to nestačilo, ještě mu dát za pravdu. Klišé praví, že dřív bylo líp, poněvadž to byly staré zlaté časy. Občas bývá toto klišé vykládáno tak, že jsme byli mladší, skoro nic nás nebolelo, dobře jsme si pamatovali jména a vůbec jsme měli méně starostí. Z tohoto výkladu pak plynou například nostalgické vzpomínky na krále Holce, kdy byla za groš ovce, nebo na komunistické časy, kdy bývalo pivo za korunu šedesát, nebyla nezaměstnanost a bdělí pohraničníci nás chránili před davy diverzantů, kteří se sem hrnuli se svazky granátů, aby ničili naše vymoženosti a vraždili nás. Tenhle výklad fakt nemám na mysli.

S určitou nostalgií však vzpomínám na okurkové sezony, kdy hlavní titulky novin braly zavděk i českou učitelkou, kterou pokousal žralok na Jadranu, anebo – poměrně nedávno – kruhy v obilí. Letošní letní sezona po sklizni okurek ani nevzdechne, zato aby se člověk bál kouknout do novin nebo pustit rádio či televizi: až příliš často na něj vybafne zpráva, že se našel další pomatenec, co se rozhodl vraždit lidi, které vůbec neznal, ve jménu islámu, o němž zpravidla houbeles ví. Ve Francii se dokonce některé noviny rozhodly, že už nebudou fotografie takových zločinců tisknout, aby jim nedělaly popularitu. Zda to pomůže, nevím, stejně bych odhadla, že ty fotky poletí do světa na sociálních sítích.

Hledím na ty sítě s mírnou nedůvěrou. Jednak na nich kdejaký magor uveřejňuje nesmysly, ale hlavně – už jsem to možná někdy psala, tak promiňte – mi vždycky přijde líto, když uvidím někde sedět skupinku mladých lidí, kteří si nepovídají, ale každý usilovně hrabe ve svém chytrém mobilu. No dobrá, komunikace se mění, dřív jsme telefonovali, abychom si s tím, kdo je dostupný, domluvili schůzku a tam si popovídali, a dneska je to už jinak.

Asi jsem udělala chybu, když jsem se nevypravila do Krakova na setkání mládeže. Shodou okolností jsem ale byla ve Vratislavi a zažila jsem tam toho mamutího podniku v Krakově předehru. Předcházela mu totiž v polských městech setkání menší – k polským farnostem přijeli hosté ze spřátelených farností z celého světa. Vratislav byla plná mladých lidí; nedokážu vůbec odhadnout, kolik jich bylo, byla jsem jen pár hodin v centru města a tam se jich vyskytovaly doslova davy. Na velké křižovatce jsem viděla něco, co jsem si, popravdě řečeno, do té doby neuměla představit: několik desítek tančících mladých lidí, kterým k tomu hrály a zpívaly dvě mladé řádové sestry v hábitech a rytmus udával stařičký kněz. Kdosi třímal malou vlajku Mexika, Uruguaye nebo kdovíjaké země, ale kdo byl Polák a kdo ne, se nedalo poznat. A skupinky i větší skupiny návštěvníků táhly městem až do rána; ti lidé byli veselí, rozjaření a zjevně nebyli opilí. Zpívali a povídali si. Povídali si! Prý to tak vypadalo v kdejakém polském městě. No a teď už jsou všichni v Krakově.

LN, 29.7.2016