Až budete, milí čtenáři, tenhle fejeton číst, budu už ve Washingtonu. Přípravy na cestu byly tentokrát nějak pomatené – asi už se na mně podepsalo stáří: byla jsem celé týdny vyplašená a ve stresu, jak zvládnu cestu (kterou jsem už nejednou zvládla), jestli někde na letišti nezabloudím a neztratím se (nikdy se mi to nestalo) a vůbec. Zřejmě bych byla udělala líp, kdybych se prostě rozhodla a odjela na letiště, jenže tak to v našem světě nechodí, nemá-li jeden soukromé letadlo s pilotem.

Chtěla jsem se ale s vámi před odletem podělit o příjemný zážitek. Byla jsem totiž divadle, kam nechodím moc často. Mám totiž dojem, že se divadlo od mých mladých let změnilo, že herci strašně křičí, skáčou a pobíhají, což mě ruší, líbí se mi spíš komornější projev.

Přečetla jsem si ale někde v jakýchsi novinách recenzi na inscenaci hry Slawomira Mrožka Láska na Krymu, kterou hrají v Divadle na Vinohradech. A protože Mrožka pokládám za vynikajícího autora a Josefa Mlejnka za vynikajícího překladatele (a na slovo Krym jsem už dávno poněkud přecitlivělá), vydala jsem se tam.

Každý začátek je těžký a tenhle byl pro mne těžký taky: scéna krásná, kostýmy vynikající, ale herci – no samozřejmě, pobíhali a přehrávali. Není to jistě jejich vina, mají to tak nařízené. Já nevím, proč si režiséři myslí, že divák je pitomec, že aby pochopil narážku, je potřeba ji nějak zdůraznit. (Ale chyba je nejspíš ve mně, lidé, kteří se v tom vyznají, mi vždycky říkali, že se divadelní hry nemají číst, ale vidět v divadle, tak jsem si možná pokazila cit pro divadlo tím čtením...) Nutno také říci, že tentokrát se i autor snažil, aby narážky na čechovovskou atmosféru nikomu neunikly, a když se děj od Čechova přenesl do vrcholícího stalinismu, přehrávání mi postupně přestalo vadit.

Po přestávce se to ještě prudce zlepšilo – anebo jsem si toho, co mě předtím rušilo, přestala všímat. Moderní doba byla zpodobněna skvostně. A jak to má být, všechno se začalo proplétat se vším. Postavy se proměňovaly, jak si móresy doby žádaly, až najednou z nich navzdory převlekům, proměnám a zdánlivé sebejistotě byli osamělí věční poutníci, kteří v tuto chvíli a na tomto místě čekají na vysvobození – loď, která je odveze do lepšího světa. Lepší svět si každý představuje podle svého, že, takže cíl lodi není jasný, přesněji řečeno není pro všechny stejný.

Z toho báječného a velmi srozumitelného chaosu vystupovala nejistota, v jaké žijeme, a protože je Mrožek opravdu dobrý autor a inscenace je dobře udělaná, odcházela jsem s věčnou otázkou: a nebylo to tak vlastně vždycky? Není to náhodou tak, že nám doby minulé připadají přehlednější a srozumitelnější jen proto, že víme, „jak to dopadlo“?

LN, 23.1.2015