22.7.2018 | Svátek má Magdaléna


FEJETON: Ladovská zima

20.2.2010

aneb Svéráz národního charakteru

Sněhové vločky se tiše snášejí k zemi s noblesou chmýří z křídel andělů. Město se halí do bělostného závoje nevěsty. Mihotavé světlo pouličních lamp dodává ulicím magickou atmosféru pohádkových kulis. Pak lampy zhasnou, přestože sluneční paprsky nemají nejmenší šanci prorazit dusivý poklop inverzního smogu a žlutavý hnus psí moči spolu s dráždivou šedí valící se z útrob promrzlých výfuků mění romantickou víkendovou pohádku v horor všedního dne....

Smetáček mám v autě od loňska. Lopatu nikoli. Za dvanáct let panelákového života v srdci Polabské nížiny jsem neměl jediný rozumný důvod, proč si ji pořizovat. Ometu tedy přední sklo a otočím klíčkem v zapalování. Motor řve, kola podkluzují, lokální klima úpí následkem mocného výronu nedokonale spálených aromatických uhlovodíků, ale vytoužený pohyb vpřed se nekoná.

„Tohle je dvoulitr,“ chlubí se soused třímající v ruce záchranné lano. Společnými silami ho upevníme do narezlého kovového oka pod předním nárazníkem mého obstarožního passata. A zase řev motorů, vlhká bílá mlha prosycená pachem pálené gumy valící se na všechny strany a pak břink – plastová závlačka vlečného lana proletí vzduchem, odrazí se od zadního skla sousedova bouráku a mizí v závěji. „Děkuji,“ volám vděčně za zadními světly znechuceného dobrodince. A znovu to zkouším sám. A znovu marně. Druhá dobrá duše se ke mě přismýkala v sedle otřískaného velocipédu. Borec se zapřel nad levým zadním blinkrem, já se zapřel do plynového pedálu, auto se vyhouplo na vrcholek návěje... a zase sklouzlo zpátky. „Nemáš ručku, pitomo,“ zabručel cyklista a já podruhé děkoval jen naštvaným zádům. Z ledového vězení jsem nakonec unikl jen díky loupežnému přepadení nedalekého pískoviště. Do práce jsem toho dne dorazil mezi prvními - pouze s hodinovým zpožděním. Cestou domů jsem se stavil ve stavebninách, kde mě překvapilo zjištění, že přes katastrofický rozsah sněhové kalamity jsou lopaty stále ve slevě.

Po příjezdu k našemu domu jsem vybalil svůj nákup a dal se do díla. Čtvrt hodiny potu a sípění prokouřených plic, než se ozvalo vytoužené zaskřípění kovu o asfalt. Dalších deset minut a můj více než ojetý dopravní prostředek měl pod kolama pevnou zem. Bydlet jsem odcházel se zády lehce nahrbenými, avšak s pocitem poctivě odvedené vpravdě chlapské roboty.

Další den mě dvě ulice od našeho bytu rozesměje cedule s nápisem „Vyhrab si svoji, srabe“ trčící v závěji vedle díry schopné pojmout i menší náklaďák. Tak tady si někdo máknul, ocením v duchu neznámého spolubojovníka a přitom se snažím ulevit zmučenému kříži. Na ono heslo si chtě nechtě vzpomenu znovu tentýž den k večeru. Tentokrát však nikoli s pocitem pobaveného pochopení, ale spíš s ironickým úšklebkem bezmocné rezignace. Moje díra je bohužel obsazená. Pokrčím tedy rameny, plivnu do dlaní a za pár minut mám na dlani mozol - a taky kde parkovat.

Třetí den odcházím vydělávat na chléb náš vezdejší po svých. Tři kilometry rychlé chůze mi přijdou v daný moment mnohem méně náročné než tradiční večerní prostná s lopatou. Naivně věřím, že tohle nebude trvat věčně. Vždyť už taje, pod nohama to čvachtá jako na šumavských slatinách.... a žuch...těsně za mými zády padne k zemi smrtící lavina. Cedule s nápisem „Pozor, ze střechy padá sníh“ přehrazující uklouzaný chodník o pár metrů dál mi přijde všechno, jen ne zábavná.

Další ráno opět přituhlo. Čvachtavá břečka se proměnila v rychlobruslařskou dráhu. Dlouze dumám nad tím, zda se dá hodnota zlomené nohy srovnávat s hodnotou promáčknutého blatníku a nakonec se rozhodnu raději riskovat ten blatník. Díky bohu. Večer mé parkovací místo nezabírá konkurenční vůz, ale kmen statné borovice. Vytahuji tedy z kufru neoblíbený pracovní nástroj... Tentokrát však zbytečně, na deseti centimetrové vrstvě ledu by si vylámala zuby i sbíječka.

Ledová dráha před naším domem získává čím dál dramatičtější profil. Auta s nízkým podběhem už ani nezajíždějí, případně nevyjíždějí, kde si kdo zamrzl, tam trčí. Já střídavě obsazuji jedno ze svých těžce vydobytých parkovacích míst, případně se s vytřeštěným zrakem a krkem vyvráceným k obloze snažím proklouzat na druhý konec města po svých. Smutně vzpomínám na čistě odklizené švýcarské ulice...

A pak přišel ten večer, který prostě přijít musel. Obě má obvyklá parkovací místa obsazená, vedle nich mezera pokrytá vrstvou šedavého svinstva. Najedu na vypiglované prostranství před garáží jednoho ze šťastnějších sousedů a v mezeře mezi auty se vzteky bez sebe pustím do nenáviděného díla. Ovšem cesta k cíli je tentokrát mnohem delší, než jsem čekal. Pravé zadní kolo se zadrhlo ve vyježděné zledovatělé koleji a já nemůžu vpřed ani vzad. A zase to kvílení gum, řev týraného motoru, škubavé kopulační pohyby bez očekávaného vyvrcholení, oblaka lepkavého dýmu.... a nakonec zase ta lopata. Jenže je to marný, je to marný. Začíná mi docházet, že z tohohle svrabu se prostě svépomocí nedostanu. Přijíždí „pick-up“ řízený udělaným chlápkem. Deus ex machina? Nikoli. Poslední hřebíček do rakve. Jeho přední světla se s milimetrovou vůlí prosmýknou kolem mého zadního nárazníku a už je tam, kam jsem měl původně namířeno já.

„Člověče, tohle snad nemůžete myslet vážně. Taková prasárna,“ hulákám na něj místo pozdravu. „Ti to tady snad patří, kreténe,“ odpovídá mi on se stejnou noblesou. Krevní tlak mi stoupne na kritickou mez, drnčící tepny v mé hrudi hrozí protržením, klouby prstů křečovitě sevřených kolem lakované násady dostávají modravý nádech. Z hrdla se mi dere výhružné neartikulované chrčení. On se jen ušklíbne, ležérně poplácá kapotu mého otlučeného mrzáčka a mizí v domě. Já za půl hodiny obsazuji někým jiným vyhrabané místo u sousedního bloku.

Ráno mám za stěračem ceduli s nápisem „Vyhrab si svoji, srabe“. Ladovská zima za okny je, do srdce se vkrádá nostalgie......



Diskuse


D. Krajíček
9:55
20.2.2010

počet příspěvků: 1, poslední 20.2.2010 09:55









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.