Mám sice v kalendáři na dnešek poznámku, že je to právě patnáct let, co zemřel Pavel Tigrid, ale musím se napřed svěřit s velmi nedávným zážitkem. Vypravila jsem se do Krkonoš, neb osvícený starosta Malé Úpy uspořádal pár metrů od polských hranic připomenutí historického setkání českých a polských disidentů: je to už čtyřicet let a v „osmičkových“ výročích se to obvykle moc nepřipomíná, to setkání zastiňují výročí pokládaná za významnější.

Mám ráda menší, „lokální“ události, mám pocit, že lidé tam mají k sobě blíž a mohou k věci povědět své spíš než na velkých demonstracích, takže se mi v Malé Úpě moc líbilo. Hlavně jsem tam ale viděla divadelní představení Teritoriálního tyjátru, o kterém jsem do té doby neměla tušení. Dávali pohádku Krakonoš a disidenti, a zpočátku jsem byla na rozpacích: dělají si legraci z „posvátných“ věcí… Po chvilce mi ale došlo, že se na úžasnou vervu, s jakou herci poskakují, dívám jaksi podivně – Nikolaj Stankovič přece hlásal, že „bourání posvátných krav je součástí naší každodenní řeznické práce“! Proč se najednou stavím na stranu, na které jsem nikdy nebyla? Proč mám najednou strach, aby se nesnížila vážnost? Copak musíme být obřadní a stát věčně v pozoru a klanět se? Asi už mi hlava a cit přestávají fungovat. A pak už jsem se opravdu srdečně bavila. Musím si najít, kde a kdy ten tyjátr hraje i něco jiného – je to skvělý přístup, nekrčit se před velikány. A klobouk dolů před tím, jak autor Jiří Volák nastudoval (pamatovat nemůže) všeliké reálie normalizační doby a studené války! O tom, jak pochopil a vyložil dějiny, ani nemluvím, nadpřirozené síly přece nepochybně do našich životů zasahují – a nezasahují-li, měly by se stydět, měl by se jim nabídnout „chlebasol“ s tou podivuhodnou tinkturou německé turistky Angely M. a dát jim radu, co mají konečně udělat.

Ale Krakonoš zasáhl, rozpustil východoevropské režimy, a já se mohu vrátit k plánovanému Pavlu Tigridovi. Ten sice východoevropské režimy nezrušil, taky nebyl Krakonoš, ale přispěl k tomu měrou nemalou. Svědectví, které vytvořil a desítky let řídil, bylo za komunismu vzácná četba. Pavel zdaleka nesouhlasil se všemi názory, které ve svém časopise publikoval – ale věděl, že to nejdůležitější je, aby spolu lidé mluvili: ať se hádají, říkal, ale ať si nestavějí vlastní komůrky, ve kterých si budou pořád dokola omílat to svoje, a ve všech, kdo si myslí něco jiného, budou vidět nepřátele, jak to mají ve zvyku kádrováci všech režimů. Obávám se ovšem, že jsme do velmi podobné situace zabředli a zabředáme. Vidíme to v parlamentě a vidíme to i ve společnosti. Nepamatuji se, že by se z undergroundu vylučovalo: taková výhrůžka by byla přijata s pohrdáním jako opravdu blbý vtip. Nedokáže-li někdo přijmout, že si někdo jiný myslí něco jiného, měl by se nad sebou zamyslet – není to náhodou tím, že si je až příliš (anebo zatraceně málo) jist svou pravdou?

LN, 31.8.2018