25.4.2024 | Svátek má Marek


FEJETON: Kradli jsme opravdu všichni?

20.5.2019

Osud mě nedávno zavál do menší beskydské vesnice, v níž jsem měl domluveno setkání s místním pamětníkem, jehož vzpomínky jsem chtěl zařadit do jedné z mých vlastivědných publikací. Sešli jsme se a já pozorně naslouchal. Když jsem věděl, co jsem potřeboval, měl jsem nečekaně ještě asi dvě hodiny do doby, kdy pro mě měl přijet jeden z mých spolupracovníků. Tam jsem jel vlakem, a protože jsem netušil jak zpátky, domluvili jsme si, že kolega pro mě přijede v dohodnutou dobu autem. Co tedy s takto získaným volný časem? Řešení bylo jednoduché - místní hospoda. Byla sobota odpoledne, tedy ideální stav k poznání toho, co se v obci děje. Hospody jsou vždy takovým spolehlivým barometrem.

Vešel jsem do místního pohostinství v pravý čas. Debata byla v plném proudu a pivo teklo proudem, sem tam na okolní stoly přilétla nějaká runda rumů. Sedl jsem si k jedinému volnému stolu a nepokoušel jsem se ani vyndat noviny, které jsem si ráno před odjezdem koupil v nádražním kiosku. Debata byla veskrze zajímavá. Debatovalo se totiž o tom, jak se dneska krade. Nebo chcete li, korumpuje. S tím, že v této zemi se kradlo vždycky. Ale pozor, nikoliv tolik.

Vzpomněl jsem si při té příležitosti na rozhovor s jedním naším disidentem, který kdysi dávno vyšel v jednom týdeníku – myslím, že to byl Respekt, ale nejsem si s tím zcela jist. Onen muž si v době hlubokého socialismu zakoupil v jisté obci chalupu a poměrů neznaje, zeptal se místního občana, kde že se tu dá koupit cement. Onen bodrý občan mu poskytl informaci zcela čerstvou: „To musíš vzít večer kolečka a zajet za budovu místního statku. Tam je takový otevřený sklad plný pytlů cementu. Jen musíš dát pozor, aby tě nikdo nechyt. Což se ovšem nestane, protože tam chodíme všichni…“ Náš muž z toho byl tehdy zcela konsternován.

Ta vzpomínka se mi vybavila proto, že v debatě v onom zmíněném pohostinství se všeobecně nadávalo na současnou politiku, politiky, poslance, ministry a všechny ty, kteří jsou vinni vším možným – a vesele a bezostyšně rozkrádají tuto zemi. K čemuž jim dopomáhá i Evropská unie jako taková. A já nevím kdo ještě.

Ze zkušenosti vím, že v neznámé hospodě se člověk nemá pouštět s místními do nějakých složitých konverzací. Nebývá zpravidla pochopen. Ovšem nedalo mi to, měl jsem nakonec ještě dost času k tomu, abych se spasil útěkem, protože to pivo co mi přinesli, jsem pro jistotu hned zaplatil.

A tak jsem si vzal slovo, což byla zřejmě věc v této hospodě nečekaná. A poznamenal jsem něco v tomto smyslu:

„Pánové, před chvílí jste se shodli na tom, že v dobách socialismu se kradlo, jak se dalo, i když nešlo o nějaké miliardy. A protože jsme na to byli zvyklí, myslíte si, že úderem 17. listopadu 1989 ty krádeže skončily? Že si všichni řekli, že když už máme tu svobodu, tak se budeme chovat odpovědněji? Vždyť ti, které máte na mysli, už sice nekradou jednou za týden jeden pytel cementu, ale výše kradeného přece nemůže být omluvou? Není ten dnešní stav vlastně pokračováním toho, na co byli mnozí zvyklí? Vždyť například jeden z našich známých boháčů s luxusním domem v zahraničí byl za socialismu odsouzen za enormně vysoké manko v samoobsluze, kterou vedl. Nepamatujete si, že jste dostávali v práci mimořádné (mnohdy málo zasloužené) odměny, z nichž jste dávali jistou část tomu, kdo vám odměnu schválil či navrhl? A divíte se, že dnes někdo dá vysokému, leč podřízenému úředníku odměnu několik milionů, později ji ale o jeden milion povýší a půlka toho milionu navíc jde navrhovateli a druhá půlka na daň?“ A pro jistotu jsem dodal, že stejně většina lidí u nás nekrade a nekorumpuje.

No jsem si naběhl na vidle. Do konce mého odchodu se debata rozvíjela v tom smyslu, že kradení za socialismu bylo nejen v pořádku, ale i do jisté míry hrdinské, avšak že kradení v této době je svinstvo a bordel.

Naštěstí zazvonil zvonec a já musel jít na náměstí, kam měl přijet kolega s autem. Ani to pivo jsem nedopil…