Obouvala jsem si v předsíni boty a přiběhl ke mně Davídek. „Ty někam jdeš?“ podivil se. (V osm ráno obvykle nikam nechodím.) „Jdu si vyzvednout knížky,“ odpověděla jsem. Vyrazil strašlivý kocouří skřek a nepřirozeně vysokým hláskem prskl: „Pro knížky, jo? Ty jich máš málo?“ Kde se vzala, tu se vzala, stála mu po boku Chaluha a syčela: „Po ty tvoje knížky si nemáme ani kam lehnout!“ „Ale ne,“ chtěla jsem jim to vysvětlit, „to jsou vánoční dárky…“ Marně. Kočky se do mne pustily jedna přes druhou. Chaluha tvrdila, že tolik knih nepotřebuju, Davídek si stěžoval, že se už ty knihy roztáhly i na jeho oblíbené křeslo, vrčeli, prskali, blýskali očima a nepustili mě ke slovu. Radši jsem si natáhla kabát a vyklidila jsem pole.

Po cestě do knihkupectví jsem pak nad tím přemýšlela. Byla jsem sice v tomhle případě nevinná, ale v principu měly kočky pravdu, má knihovna se rozrostla nad rozumnou míru, hromádky se povalují po nábytku v celém pokoji, a protože z jakési úcty knihu nepoložím na zem (ledaže jich postavím řádku vedle sebe, jako v poličce), skutečně si skoro není kam sednout ani lehnout. Musím s tím něco udělat.

Bezmála jsem měla strach se vrátit domů, ale nic jiného mi nezbývalo. „Tak ukaž, cos přinesla,“ zavrčela na mne Chaluha hned mezi dveřmi. Poslušně jsem rozbalila balíček a následovalo, co jsem čekala. „Davy,“ zaječela Chaluha, „pojď se kouknout! Vona přinesla tři stejný knížky!“ A začalo to nanovo. Jenže já jsem si v autobuse na ně vymyslela fintu, a tak jsem jim podstrčila kočičí sušenky, abych jim ucpala uječené tlamy. „Poslouchejte,“ řekla jsem, „tyhle knížky tady zůstanou jenom pár týdnů, jsou to dárky k Vánocům pro moje kamarády.“ Davídek spolkl poslední sušenku a vyskočil na stolek. Položil tlapku na hromádku knih a vyzývavě se zeptal: „A co tyhle?“ „S těmi jsem vymyslela Velký plán,“ pravila jsem ne ohroženě. „Každý den jednu někam odnesu.“ „Kam tak asi?“ otázala se posměšně Chaluha a sekla ocasem. „Do popelnice?“ (Kočky dobře vědí, že bych nepřenesla přes srdce hodit knihu do popelnice.) „Ne, to ne. Ale tam, kam patřej.“ „A kam patřej knihy?“ chtěly vědět kočky. „Přece do knihovny. Nebo do antikvariátu.“ Dalo jim to námět k přemýšlení (mně taky) a uklidnily se. Upletla jsem si na sebe bič, kočky mají bohužel dlouhou paměť, a tak teď pomalu nebudu smět bez knihy v ruce odejít z domu… ale aspoň byl zachován jakýs takýs domácí mír.

Po chvíli přišla milá návštěva, a jak jsme tak klábosili o nešvarech české politiky, vyskočil Davídek na tiskárnu a začal škrábat na kalendář, který nad ní visí. Kočky před nikým jiným nemluví, ostýchají se, takže jsem pochopila, že mi chce něco sdělit. Podívala jsem se na kalendář – bylo 8. listopadu. Došlo mi, co chce. Nalila jsem tedy sobě i návštěvníkovi na dno skleniček pár kapek ohnivé vody a připili jsme si na vítězství katolických zbraní na Bílé hoře, jak se 8. listopadu sluší a patří.

LN, 10.11.2017