Dr. Steiner a Ing. Pantoflíček z Prahy vlastnili dohromady jednu kánoi a každou neděli s ní někam jezdili. Nejčastěji na dolní Sázavu a nejraději na Svatojánské proudy na Vltavě. V létě pak podnikali vícedenní vodáckou túru na nějakou vzdálenější řeku.

Roku 1932 se vypravili na horní Ohři. Přijeli vlakem do Chebu, vyzvedli v úschovně loď a odtáhli ji k vodě. Když se konečně odrazili od břehu, šťastně si oddychli. Říčka se příjemně vinula v mírném proudu mezi loukami i lesy a pěkných tábořišť na postavení stanu bylo taky všude dost. I počasí jim přálo. Jen jim trochu vadilo, že kromě dvou četníků tu nikdo česky nemluví. Oba však němčinu ovládali, zejména Steiner, který v dětství jezdil na prázdniny k babičce do vsi poblíž Liberce.

Když dopluli do Lokte, vzpomněli si, že by měli poslat domů pohledy. Steiner nechal kamaráda u kánoe a vypravil se do města. Pošta byla přes poledne zavřená, a proto vstoupil do jednoho knihkupectví. Zvonek cinkl a z příšeří regálů se vynořil vysoký muž s velkým nosem a skleněným okem. Ochotně prodal Steinerovi pohledy i známky, a protože měl asi dlouhou chvíli, se zákazníkem pohovořil. Informoval ho o pamětihodnostech města a nabídl mu ke koupi několik kolorovaných rytin Vincence Morstadta s tímto poučením:

„Tento německý umělec zde v Lokti působil několik let u krajského soudu, a proto mohl vytvořit tolik pohledů na město a hrad.“

Steiner náhodou věděl, že Morstadt byl český vlastenec, který své dílo odkázal Národnímu muzeu v Praze, a také to knihkupci řekl. Ten poněkud ochladl a pravil stručně:

„Mám o tom jiné informace.“

Steiner zaplatil, rozloučil se s knihkupcem a krásné Morstadtovy obrázky nechal ležet na pultě. Stejně by se mu v kánoi rozmočily. Venku na chodníku si pomyslel: Je to podivín a očividně nemá Čechy rád, ale jinak je to snad slušný člověk. Pohlédl na firemní ceduli nad vchodem do krámu. Stálo na ní: Karl Hermann Frank, Buchhändler