V uplynulém týdnu mě potěšily dvě zprávy, jednak že se podařilo objevit další vrstvu informace v DNA a že se opakoval příjem gravitačních vln vyvolaných splynutím černých děr. Ze zpráv mám pocity čistě estetické.

Jak je to s těmi gravitačními vlnami, nechápu vůbec, jen beru na vědomí, že se otevírá nová kapitola ve vývoji astronomie. Pokud jde o tu šroubovici, tady má laik větší šanci propadnout zdání, že něco pochopil. Ideu se podařilo dobře vizualizovat, a redukovat tedy na snadno vnímatelné schéma. Jsou to kuličky spojené do řádků, jakýchsi růženců, a ty jsou do sebe šroubovitě zamotané. To pochopí každý, kdo někdy viděl povříslo. Teď se ukazuje, že informaci nenesou jen jednotlivé kuličky na růženci a způsob, jak jsou navlečeny, ale že informaci nese i těsnost zamotání šroubovice. Tady už našinec začíná neklidně pomrkávat.

Nadšení mě ale neopouští. Plyne především z toho, že se zřejmě otočil další list v knize poznání.

Kniha poznání, to je další takový iluzivní příklad. Předpokládá totiž, že existuje nějaká kniha, v ní je všechno napsáno. My listujeme a po každém otočení stránky jsme list té enigmatické knihy přečetli a nezbývá než naslinit prsty a nahmatat další stránku a otočit ji a číst. Krásná a pochopitelná vize.

Koresponduje to i s tezí marx-leninismu o poznatelnosti světa. Coby desátník absolvent jsem musel na vojně překládat pro účely výchovy mužstva stať ze sovětské učebnice Filozofie pro vševojskové potřeby. V paměti mi uvázl obsah jednoho odstavce. Hlásal, že hmota je poznatelná i do svých nejmenších myslitelných částí, jako jsou částečky prachu prostým okem neviditelné, které prolezou i utěsněným poklopem tanku. Bylo kolem toho mezi námi absíky hodně smíchu, ale tehdy se taky věřilo, že atom je něco jako sluneční soustava s jadérkem a kuličkami kolem kroužícími, jenomže jich je víc než planet, princip je týž. Z hlediska skutečné pravdy, je-li jaká, je to ale nemenší hloupost, jako ta filozofická teze o částečkách prachu.

Snadno pochopitelné obrazy a příklady a názorné analogie jsou vždycky šalebné, aspoň tuto jistotu že máme. Nejsem sám, koho napadá, zdali přece jen jednou lidský um a zkum nedojde k nějaké hranici, za niž nedosáhne. Tu knihu poznání bychom si pak museli představit nikoli jako svazek ucelený, s přední, ale i zadní deskou, ale svazek zanořený do čehosi kompaktního a každý ten nový list se z toho čehosi odloupne. No a jednoho dne k dalšímu odloupnutí nedojde.

Třeba to neznámé cosi bude úporně držet, bude vzdorovat, vzepře se. Anebo je jiná možnost – že nás to listování omrzí a přestaneme to dělat. Nebylo by divu, vždyť nové objevy přinášejí stále méně potlesku a zájmu. Nové technologie jsou spíš předmětem útoků a intrik. Sotva se co nového vyskytne, hned je tu nápad zakázat to.

Je tudíž s podivem a k radosti, že pořád se ještě listuje, nové úrovně informace ve šroubovici se objevují a gravitační vlny přijímají. Kéž to tak zůstane co nejdéle.

LN, 20.6.2016