23.5.2019 | Svátek má Vladimír


FEJETON: KMČ – a bez brejlí

29.7.2011

Sál restaurace Las Vegas, dříve U Šedivých, se v sobotu večer stal dějištěm plesu baráčníků. Ručně psané plakáty oznamovaly, že hudbu bude osobně řídit kapelník p. Hubáček. To byla velmi důležitá informace; obecenstvo z ní totiž bralo na vědomí, že na repertoáru nebudou žádné vylomeniny, se kterými by si starší páry neuměly na parketu poradit.

Orchestr stařičkého pana Hubáčka byl složen systémem KMČ (Kdo Má Čas). Na tom není nic neobvyklého; obdobně bývají složena také velká a daleko významnější tělesa, dokonce i v hlavním městě. Kromě dvou věrných se tedy tentokrát v orchestru objevili dva učitelé z hudební školy a tři členové Amatérského symfonického orchestru.

Kapela se ozvala přesně v osm hodin břesknou Chodounskou polkou, byť do sálu - kromě dvou pořadatelů - zatím prázdného. Smlouva totiž říkala, že se bude hrát od 20 do 02 hodin, a pan kapelník na přesné dodržování smlouvy dbal. A pak už se sál v Las Vegas postupně zaplňoval plesajícími a hudba střídala valčíky, polky a tanga, semtam i nějaký foxtrot, s přestávkami jenom minimálními, neboť moc pauzírovat je ještě větší neřest než hrát falešně; takovou muziku víc nehrající než hrající ať příště už nezvou!

Večer zvolna plynul a pajdavý výčepní Toníček přinášel každou hodinu k nohám kapelníka Hubáčka osm napěněných půllitrů, neboť jedno pivo na hodinu pro každého hudebníka bylo rovněž ve smlouvě. Takto se ples dopracoval až k půl dvanácté, což byla chvíle pro jeden z geniálních tahů pana kapelníka. „Václave, dáme tanga,“ oznámil sklenáři a harmonikáři panu Hrubému, jednomu ze svých věrných, který na stodvacetibasovou pianovku dokázal levou rukou zahrát i celé basfigury. „Ať si to ty mladý řeknou, jdou ven a bude vod nich pokoj.“

Pan Hrouda tedy coby sólista povstal a doprovázen zahradnickým mistrem a kontrabasistou panem Černým a bubeníkem panem Fajfrdlíkem spustil svou naprosto neodolatelně tesknou směs tang. Nečakaj ma už nikdy, Skôr než odídeš, Akáty bílé, Cikánko ty krásná, Šeříky až bílé, atakdále, atakdále, až po La Palomu a Oči černé, proč pláčete. Mladí, kteří jinak neustále otravovali žádostmi o jakousi modernu, si to tvářičky na tvářičky opravdu řekli, šli ven a byl od nich pokoj.

Nastala chvíle pro kapelníkův tah ještě geniálnější. „Pánové,“ oslovil svůj ansámbl, „dáme na tři bez brejlí.“ Těmi na tři byly míněny valčíky, jelikož valčík se, jak známo, odehrává v tříčtvrtečním rytmu, kdežto bez brejlí znamenalo, že trumpetista a bývalý listonoš pan Dostoupil složí své silné brýle do kapsičky u saka, neboť se bude hrát zpaměti čili ze zdi, ve spolehlivé stupnici F dur. A pak tedy propukla monumentální série zpěvavých valčíkových hitů: Stará rozsviť lucernu, V tej naší aleji, Už mě koně vyvádějí, Co sedláci, co děláte, Na Šumavě je dolina, Červená sukýnka, Mě už nemá nikdo rád, Hřbitove, hřbitove, až se uprostřed některého z dalších valčíkových skvostů přešlo plynule na dvě, tedy do rytmu polky, a v něm úžasná směs pokračovala: Když jsem já šel od Pepičky, Červená růžičko, Za Košířema, Šup sem, šup tam, Nemelem, nemelem, Íde Marína od Hodonína, atakdále, až po Tancuj, tancuj, vykrúcaj, což zahrála kapela třikrát, pokaždé rychleji a rychleji, aby přesně o půlnoci přešla ze zběsilého tempa do přímo fanfárového provedení Živió, živió.

Z tatínků se lil pot proudem, maminky byly na omdlení a všichni dohromady byli vděčni orchestru, že toho na chvilku nechá. Ano, vážení přátelé, kapelník Hubáček byl génius; laskavě si všimněte, že půlnoční pauza za těchto okolností vůbec nikomu nevadila! Koncertující umělci se tudíž mohli v klidu odebrat do výčepu, kde na ně jako vždycky čekaly smažené řízky s bramborovým salátem, které ostatně byly – stejně jako půlhodinová přestávka – také ve smlouvě.

Po večeři se orchestr ukázněně vrátil ke hře z not („Jako když jsme přišli,“ zdůrazňoval vždy znovu a znovu pan kapelník), i když v této části plesu byl také připraven vyhovět individuálním přáním. Už troubějí pro pana hajného, Ó řebíčku zahradnický pro paní Matouškovou z květinářství, Kde je mládek pro pana Fořta z pivovaru, Stavěli tesaři pro pana stavitele Stacha a podobně, přičemž dobrovolný honorář za vyřízení takové objednávky býval osm malých vodek. Někdo tvrdil, že pajdavý Toníček servírovával osm malých prcků studniční vody a pak se s kapelníkem vyrovnávali, ale nikdo tuhle pomluvu dodnes neověřoval z nezávislých zdrojů.

Ples vyvrcholil ve dvě hodiny po půlnoci nezapomenutelným Valčíkem na rozloučenou ve správně pomalém rytmu waltzu, odmetávaném košťátky na malém bubínku pana Fajfrdlíka. A pak už se za ním zavřela opona. Jako možná i za světem, o kterém jsme tu vyprávěli.



Diskuse


J. Skála
9:24
29.7.2011

V. Heidlerová
6:59
29.7.2011

J. Bakulová
6:41
29.7.2011

P. Krasny
4:20
29.7.2011

počet příspěvků: 4, poslední 29.7.2011 09:24









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.