19.4.2024 | Svátek má Rostislav


FEJETON: Kavárna

27.10.2016

Původně jsem chtěl psát o sondě Schiaparelli, společném to projektu Evropské kosmické agentury ESA a ruské agentury Roskosmos. V rámci projektu ExoMars krouží kolem rudé planety Trace Gas Orbiter a zmíněný Schiaparelli coby výsadkový modul se měl spustit dolů. Hlavní, ne moc skromný úkol: najít pozůstatky života, v lepším případě život jako takový. Schiaparelli se od TGO odpoutal, klesal, padáky se mu otevřely a pak se odmlčel. Evropská kosmická agentura to charakterizuje jako velký úspěch, jako když naše politické strany po fiasku ve volbách prohlašují, že mají voličů víc než dost, přímo habaděj voličů, potíž je ale v tom, že zůstávají doma, místo aby se dostavili k volebním urnám. Ona ta ESA si měla jako mluvčího najmout mě. Vnímám totiž celý ten podnik jako ohromný úspěch. Na Marsu život je, dokonce je to inteligentní život, dokonce vysoce organizovaný a technicky sofistikovaný život, když dovede v rámci vteřin klesající kosmické těleso a sestřelit ho. Takovou protiletadlovou obranu jako Marťané nemáme, a je tudíž co se od nich učit.

Potíž je v tom, že sondy a Marťané dnes baví Pavla Toufara a pár dalších, jemu podobných zoufalců, kdežto tématem dne je klasický motiv českého politického folkloru Daj-li mi medaili nebo nedaj-li mi medajli. V době Antona Špelce ostrostřelce to byl humor, dnes je to vážné a smích přechází. Co tyto řádky píši v neděli odpoledne, přilétá k nám letadlo z Ameriky a v něm se blíží úctyhodný muž. Musel by to být odlitek z betonu, kdyby necítil žádné roztrpčení, přestože bude přivítán vřele, s láskou a sympatií. Univerzity by mu měly dávat své doktoráty honoris causa, to je, myslím, to nejmenší, co by aspoň trochu vyvážilo onu nechutnost, jíž byl vystaven.

Osmadvacátého října dáme najevo své smýšlení na Staroměstském náměstí. Mluvím v množném čísle, protože jistě přijde hodně lidí. Nedělám si iluze, že to bude jaksi většinový postoj. Bude to akce menšinová, to už se ví dopředu. Opět padl ten termín „kavárna“.

Kavárny ležely v žaludku už za Protektorátu. Emanuel Moravec v jednom svém komentáři (budu citovat volně, jak jsem to četl před lety, nemaje k ruce přežvýkavce, aby článek vyhledal) psal o tom, jak se dějiny budou ptát po Vítězství Říše, kde kdo byl v osudových hodinách. Byl jsem u stroje a pracoval jsem na vítězství Říše, odpoví dělník; byl jsem na poli a pěstoval jídlo pro statečné vojáky v poli, odpoví rolník. Byl jsem v kavárně a vedl poraženecké řeči, odpoví intelektuál v inerpretaci Moravcově. Ani komunisté neměli kavárny rádi, mimořádně je dráždil Parnas, soused kavárny Slávie. Vybavuji si kresbu z Dikobrazu: nabitý Parnas a pak hrstka dříčů na poli, vzdychající „pár nás“. Určitému typu politiky zkrátka kavárna nesedí.

Mě to neuráží, do kavárny nemám čas chodit. Ale na Staromák 28. října půjdu.

LN, 24.10.2016