Manželské toccaty a fugy 9.

Tuhle otázku slyšel bezpochyby každý muž a každá žena, kteří si v mladickém roztoužení šeptli „ano“ bez patřičného vědomí, kam až to posléze může zajít.

I v našem dlouholetém celkem harmonickém svazku se tu a tam objevila otázka veskrze přízemní, řešící cosi tak odporně ordinérního, jako jsou peníze. Jako hlava rodiny a rozhodující donátor oběživa jsem měl za celkem oprávněné, že si založím po vzoru pana Postráneckého jakési „konto separato“, kam bych ukládal tzv. nemanželské peníze na nezbytné výdaje, o kterých manželka prostě nemusí nic vědět, protože a) zbytečně by se trápila, b) nic jí po tom není.

Tento idylický stav trval poměrně dlouhý čas k oboustranné spokojenosti. Mé separátní konto bylo pravidelně saturováno rozličnými přivýdělky, které postačovaly k uspokojení mých tužeb a na konto společné chodil dostatečný peníz, aby mé tři děti neměly po somálsku nafouknutá bříška a nechodily v zalátaných teplákách a moje žena si mohla tu a tam zajít do kosmetického salónu či se urvat na hodinku se svými souputnicemi do společenství latté macchiato.

Mé podezření, že se moje žena dopustila katastrofálního přešlapu založením svého privátního konta, dostalo jasné obrysy v době, kdy naše děti opustily rodné hnízdo, začaly se živit samy, ale částka posílaná na jejich výživu, ošacení atd. byla stále stejná. I po započtení inflačního koeficientu bylo jasné, že se děje nepravost.

Znám svou ženu dobře. Cigarety nesnáší, pije střídmě, kabelky už nemá kam dávat, hrací automaty by neuměla ovládat ani po celodenním školení. Takže kam, zněla vpravdě poirotovská hádanka. Nejsem šmírák, dopouštějící se lustrování mobilu, na její email přístup nemám a ani mít nechci, dopisy se už dneska moc nepíšou. Červ v hlavě se začal rozrůstat, mou zřetelnou popracovní zádumčivost jsem omlouval únavou z práce. Musel jsem si nakonec přiznat, že můj mozek, obdařený břitkým analytickým myšlením, prostě selhal.

Takže jsem se rozhodl, že zaútočím přímo. Prostě otázka na tělo s upřeným pohledem do očí. Přijel jsem odpoledne domů a nestačil se divit. Místo mého domu jsem spatřil toto:

Můj dům nebylo téměř vidět.

Sotva jsem prošel vrátky.

A pak jsem se už nestačil divit, co jsem to našel na naší zahradě:

Všechno je jasné. Žádné subvence Svazu přátel mývalů, žádná podpora Klubu esoterického chvění.

„Vždycky si tvrdil, že bys chtěl život jako procházku růžovou zahradou, muži,“ radostně jukla zpoza keříku má věčná odpůrkyně. „Tak jsem ti to chtěla krapítko usnadnit.“

Foto: autor

Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora