V jednom ze svých fejetonů jsem přirovnal autora textů na internetových stránkách k pouťovému fackovacímu paňákovi, do kterého si může kdokoli za nepatrný peníz s chutí praštit a vyřídit si tak svůj problém se šéfem (šéfovou), manželkou, tchyní, vládou, Poslaneckou sněmovnou Parlamentu České republiky, vůdcem opozice, prezidentem republiky, vlastní tvůrčí impotencí atd. Přirovnání s pouťovým fackovacím paňákem se kupodivu zalíbilo nejednomu diskutujícímu, což ve svých ohlasech potvrdili. Nevšimli si ale, bohužel, že i do té primitivní figuríny vybavené neméně primitivním siloměrem bylo možné si praštit také zcela anonymně, nikoli však zadarmo. Za ránu se platil sice nepatrný peníz, ale málo platné, platilo se. A tady je jádro věci.

Byl bych, koneckonců, i já nadále ochoten přispívat k pobavení obecenstva nastavováním své tváře, ale vůbec nevím, proč bych tak měl činit zadarmo. Ne snad, že by mi šlo o vlastní zisk. Pokud to snad ještě někdo nevíte, psaní pro internetová periodika se totiž nijak nehonoruje. Budiž. Ale proč se mám ještě zadarmo nechávat fackovat, aniž bych si tím pádem připadal jako podivuhodný blbec?

Takže: když už si chce někdo do mne praštit, proboha, ať zaplatí! A nechť ty peníze jdou na nějaký bohulibý účel, zajisté co nejpřesněji a nejveřejněni kontrolovaný. Ale zadarmo? A proč?

Nejsem internetový odborník, takže nevím, jak by se to dalo technicky vyřešit. To ale není můj problém. Já jen nehodlám být nadále fackovacím paňákem zadarmo, což snad každý laskavý čtenář pochopí.

Všem, které jsem snad někdy svými fejetony alespoň trochu pobavil, děkuji za přízeň. A těm ostatním zde – zdarma – uvolňuji prostor.